Důvodová zpráva

k návrhu zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)

A. Obecná část

A.1 Východiska zpracování a soulad s právním řádem

Návrh zákona vychází z Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice z roku 2001 (tzv. Bílé knihy), Dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy České republiky z roku 2002, z Programového prohlášení vlády České republiky z července 2002, z mezinárodních úmluv (např. Úmluva o právech dítěte, Úmluva o ochraně práv národnostních menšin, apod.), ze závazných předpisů Evropské unie, ale i dalších předpisů z oblasti tzv. ”soft law”.

Předkládaný návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, a dále se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.

Navrhovaný zákon nahradí tři dosud platné zákony upravující příslušné oblasti školství, a to zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů.

V platnosti zůstává zákon č.306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů (z důvodů terminologických, nikoli věcných, novelizovaný). Oblast výkonu ochranné výchovy, ústavní výchovy a preventivně výchovné péče je pak samostatně upravena zákonem č.109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.

V současné době platné znění školského zákona vztahující se k nejrozsáhlejší části školské soustavy, tzv. ”regionálnímu školství”, je výsledkem devíti novel původního zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol. První zásadní změnou byla novela č. 171/1990 Sb., která nabyla účinnosti dne 1.června 1990. Novela reagovala na novou společensko-politickou situaci a zakotvila řadu ustanovení z oblasti vzdělávací politiky, mezi nimiž bylo nejvýznamnější zkrácení povinné školní docházky z deseti na devět let a současné prodloužení osmileté základní školy na devítiletou, zrušení jednotné školy a zavedení možnosti diferenciace výuky, umožnění existence víceletých gymnázií, zavedení právní subjektivity škol, umožnění vzniku nestátního školství apod.

V období let 1990-1994 byl zákon několikrát v menším rozsahu novelizován, přesto však svou strukturou a obsahem postupně přestával vyhovovat požadavkům na vývoj a činnost vzdělávací soustavy. V roce 1995 přistoupil Parlament ČR k jeho podstatné a zásadní novelizaci zákonem č. 138/1995 Sb., kterým byl změněn i název zákona na zákon o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon). Významnou změnou, kterou tato novela přinesla, bylo např. rozčlenění základní školy na 1. pětiletý stupeň a 2. čtyřletý stupeň, zakotvení vyššího odborného vzdělávání a vyšší odborné školy jako nového prvku ve vzdělávacím systému, zrušení pomaturitního studia, zavedení nového druhu speciální školy – školy praktické, umožnění zřizovat více druhů a typů škol jako jednu právnickou osobu, formální uznání školy a jí poskytovaného vzdělání zařazením do sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení, schvalování pedagogické dokumentace Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“) apod.

Jak školský zákon, tak zákon o státní správě a samosprávě ve školství byly dotčeny novelou zákona č.2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (tzv. ”kompetenční zákon”), která vyšla pod č. 272/1996 Sb. Tato novela převedla kompetence v oblasti učňovského školství z Ministerstva hospodářství na ministerstvo a v oblasti zdravotnického školství z Ministerstva zdravotnictví rovněž na ministerstvo.

Částečně byl pak školský zákon novelizován také v roce 2000 a 2002 v souvislosti s
I. a II. etapou reformy veřejné správy, jednalo se však pouze o dílčí nezbytné změny.

Přijetí zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, znamenalo významnou změnu řízení a organizace školství zejména zavedením odvětvového řízení, svěřením nejvýznamnějšího podílu správních funkcí vůči školám a školským zařízením ministerstvu a převedením významné části zřizovatelských funkcí ze státu na obce, definováním pojmu školské samosprávy, ustavením České školní inspekce jako samostatného orgánu státní správy přímo řízeného ministerstvem. Tento zákon byl rovněž novelizován v červnu 1995, kdy došlo k upřesnění správních funkcí ministerstva a úpravě kompetencí regionálních správních orgánů – školských úřadů. Za zásadní změny lze dále považovat především zavedení opatření týkajících se zařazování škol do sítě a jejich vyřazování, kodifikaci normativní metody rozdělování školského rozpočtu na jednotlivé školy, zavedení povinnosti všech stupňů řízení škol poskytovat veřejnosti informace a rozšíření participativního řízení škol a jejich veřejné kontroly prostřednictvím rad škol.

K výrazným změnám došlo v zákoně č.564/1990 Sb. v roce 2000 (zákon č.132/2000 Sb.) a v roce 2002 (zákon č.284/2002 Sb.) v souvislosti s I. a II. etapou reformy veřejné správy. V rámci I. etapy došlo ke zrušení školských úřadů jako odvětvových orgánů státní správy na úrovni okresů a k přenesení jejich kompetencí zčásti na krajské úřady, zčásti na okresní úřady. V rámci II. etapy byly kompetence zrušovaných okresních úřadů přeneseny na obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady.

A.2 Účel navržené právní úpravy

Účelem navrhovaného zákona je především nahradit a sjednotit stávající roztříštěnou a nedostatečnou právní úpravu v oblasti školství tak, aby nový školský zákon byl komplexní právní normou, která postihne oblast „regionálního“ školství od předškolního vzdělávání, přes základní a střední vzdělávání až po vyšší odborné vzdělávání (do doby přípravy samostatného zákona o terciárním vzdělávání), včetně vzdělávání zájmového, základního uměleckého a jazykového.

Návrh školského zákona naopak nebude upravovat problematiku vzdělávání celoživotního v celé šíři. Vzhledem k rozsahu tématu rozhodla vláda České republiky (plán legislativních prací vlády na rok 2003 až 2005) o přípravě dvou samostatných zákonů, a to zákona školského a zákona o dalším vzdělávání. Navrhovaný školský zákon je však koncipován z hlediska širšího pohledu na celoživotní učení tím, že výrazně otevírá prostor pro vzájemnou prostupnost vzdělávání „počátečního“ se vzděláváním „celoživotním“ (například systém uznávání vzdělání dosaženého mimo formální vzdělávací systém, možnosti zkráceného studia, nástroje dalšího vzdělávání - modulární uspořádání učiva, specializační kursy, kursy jednotlivých vyučovacích předmětů apod.) a umožňuje přijímat výsledky vzdělání dosaženého mimo formální vzdělávací systém. Druhý zákon o dalším vzdělávání zohlední realizaci konceptu celoživotního učení v prostředí mimo rámec vzdělávací soustavy, tj. jiném než formálním. Oba systémy budou vzájemně propojeny .

Předložený návrh mimo jiné zapracovává a promítá změny vyvolané druhou etapou reformy veřejné správy. Naopak návrh v současném znění nereaguje na připravované změny v oblasti rozpočtového určení daní, neboť tyto změny dosud nejsou z věcného ani právního hlediska připraveny v takové podobě, aby je bylo možné do návrhu promítnout.

A.3 Odlišnosti návrhu od současné právní úpravy

V navrhovaném zákoně jsou nově zahrnuty zásady, na kterých je vzdělávání jako veřejná služba založeno, a obecné cíle vzdělávání, z nichž je důraz kladen zejména na rozvoj tzv. klíčových dovedností osobnosti, výchově k respektování lidských práv, toleranci, svobodě, uvědomění si národní identity i evropské a celosvětové sounáležitosti, rozvíjení znalostí o specifických rysech kultury, historie, jazyka národnostních menšin, porozumění přírodním, společenským a dalším vztahům tak, aby osobnost jedince měla možnost se harmonicky rozvíjet.

Nově je pojat systém základních kurikulárních dokumentů (dnes nazvané učební dokumenty). Dosavadní systém (kdy ministerstvo schvaluje učební dokumenty pro každý učební nebo studijní obor), se nahrazuje systémem dvoustupňové přípravy základních kurikulárních dokumentů, tzv. vzdělávacích programů.

Ministerstvo vydá rámcové vzdělávací programy pro každý obor vzdělání základního a středního vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání v jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky. Rámcový vzdělávací program bude základním pedagogickým dokumentem a bude vymezovat státem stanovený povinný rámec vzdělávání; zároveň bude východiskem pro stanovení výše krajských normativů pro jednotlivé obory vzdělání. Bude rovněž základem pro hodnocení výsledků vzdělávání, tvorbu a posuzování učebnic a učebních textů.

Rámcové vzdělávací programy budou závazné pro přípravu školních vzdělávacích programů, podle nichž bude probíhat výuka v každé konkrétní škole.

Vzdělávání ve vyšších odborných školách se pak bude uskutečňovat podle vzdělávacích programů akreditovaných pro každý obor vzdělání a jednotlivou vyšší odbornou školu ministerstvem (na základě doporučení Akreditační komise pro vyšší odborné vzdělávání).

Jako zásadní kurikulární dokument se dále zavádí Národní program vzdělávání, který zpracuje ministerstvo a po projednání se sociálními partnery a kraji jej bude předkládat vládě ke schválení.

Zůstává zachováno tradiční rozdělení školských institucí na školy a školská zařízení, nově jsou ke školám řazeny mateřské školy, základní umělecké školy a jazykové školy. Nově je však řešeno právní postavení škol a školských zařízení, vedle v současné době užívaných právních forem zákon nabízí novou, pro všechny zřizovatele fakultativní právní formu pro oblast školství – školskou právnickou osobu.

Jedním z významných nástrojů řízení vzdělávací soustavy budou dlouhodobé záměry vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy na úrovni státu (zpracovávané ministerstvem) a na úrovni krajů (zpracovávané krajskými úřady). Dlouhodobé záměry budou průběžně aktualizovány s ohledem na aktuální potřeby regionů a státu.

Zákon respektuje mezinárodní závazky České republiky v oblasti ochrany práv příslušníků národnostních menšin a v návaznosti na zákon č.273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, upravuje podmínky menšinového školství.

Nově jsou také upraveny podmínky pro vyučování náboženství ve veřejných školách.

Nově je pojímáno vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, zejména uplatněním jejich práva na vzdělávání pomocí specifických forem a metod a na vytvoření zvláštních podmínek, které jejich vzdělávání umožní. Odlišují se speciální vzdělávací potřeby žáků zdravotně postižených, zdravotně znevýhodněných a sociálně znevýhodněných.

Výraznou změnou v této souvislosti je, že zákon podporuje propojení speciálního školství se školami běžného typu a významně posiluje tendenci k individuální integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do „běžných“ škol. Pro tyto žáky však mohou být upraveny vzdělávací programy podle jejich potřeb. Zákon dále počítá s podpůrnými opatřeními ve prospěch těchto žáků, např. asistenty pedagogů. Zákon zároveň ponechává možnost, aby v odůvodněných případech mohly být i nadále zřizovány samostatné školy, popřípadě třídy pro žáky se zdravotním postižením.

Zákon výslovně upravuje možnosti podpory rozvoje nadání dětí, žáků a studentů ve školách.

Výslovně jsou na rozdíl od současné právní úpravy upravena práva a povinnosti dětí, žáků, studentů a jejich zákonných zástupců, např. právo na informace o vzdělávání, právo vyjadřovat se ke všem rozhodnutím, která se jich týkají, právo na žákovskou samosprávu apod., a to v souladu s Úmluvou o právech dítěte a dalšími mezinárodními úmluvami

Zákon zaručuje právo dítěte v posledním roce před zahájením povinné školní docházky na přijetí k předškolnímu vzdělávání a bezplatnost tohoto vzdělávání.

V systému povinné školní docházky dochází k několika změnám – zákon nově definuje způsoby jiného plnění povinné školní docházky, a to tzv. individuálním vzděláváním (v rámci prvního stupně základní školy), které doposud probíhá v rámci pokusného ověřování ministerstva jako „domácí vzdělávání“; za jiný způsob plnění povinné školní docházky bude považováno i vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením.

Zákon zavádí přípravné třídy základní školy pro děti sociálně a komunikačně nezralé s cílem napomoci vyrovnat vývoj těchto dětí a umožnit jim pokračovat bez větších problémů společně se svými vrstevníky. Novým prvkem v základním vzdělávání je také zavedení slovního hodnocení v předmětech výchovného zaměření a nový systém postupu žáků do vyšších ročníku s tím, že žáci budou moci opakovat ročník pouze jedenkrát v rámci každého stupně základní školy.

K výrazným změnám dochází v oblasti středního vzdělávání. Nově se definují stupně vzdělání. Stupeň střední vzdělání bude vyhrazen pro ukončené střední vzdělání bez výučního listu, nově se vymezuje stupeň střední vzdělání s výučním listem a dále se spojují dosavadní stupně vzdělání - úplné střední vzdělání a úplné střední odborné vzdělání - do jednoho stupně označeného jako střední vzdělání s maturitní zkouškou (pro všechny obory ukončené maturitní zkouškou).

Na rozdíl od předchozího návrhu zákona, zůstává zachován institut víceletých gymnázií, studium v nich však bude rozděleno na dva stupně (nižší a vyšší) s tím, že do vyššího stupně víceletého gymnázia bude otevřen vstup všem uchazečům, kteří splnili povinnou školní docházku.

Zásadní systémovou změnou je návrh nového pojetí maturitních zkoušek, a to zejména zavedením tzv. společné části maturitní zkoušky, která bude stanovena státem. Stanovením státem zadávaných a vyhodnocovaných zkoušek bude více zaručena srovnatelnost jednotlivých druhů, resp. typů škol. Zároveň se předpokládá, že takové maturitní zkoušky budou mít vyšší vypovídací hodnoty i ve vztahu k přijímacímu řízení na vysoké školy. V profilové části maturitní zkoušky pak budou ověřovány zejména znalosti a dovednosti, které jsou charakteristické pro profil absolventa dané školy v daném oboru vzdělání. Se zavedením tohoto pojetí maturitních zkoušek se počítá od školního roku 2007/2008.

V závěrečných i maturitních zkouškách se dále výrazněji než dosud posiluje role sociálních partnerů (zástupců zaměstnanců, zaměstnavatelů a profesních sdružení), a to zejména jejich účastí ve zkušebních komisích při ukončování středního, resp. vyššího odborného vzdělávání (v případě závěrečných zkoušek účastí povinnou). Ministerstvo bude s ústředními odborovými orgány a příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností i kraji rovněž projednávat návrh soustavy oborů vzdělání, národní program vzdělávání, rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání před jejich vydáním a dlouhodobý záměr rozvoje vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky.

Zákon zavádí několik nových nástrojů, které zvýší prostupnost vzdělávacího systému. Jedná se především o posílení role nástavbového studia a zvýšení jeho kvality, dále o zavedení zkráceného studia k získání výučního listu a zkráceného studia k získání středního vzdělání s maturitní zkouškou (poskytujícího druhou šanci pro uchazeče, kteří mají např. problémy s umístěním na trhu práce). Dalším nově zaváděním institutem je uznání dříve dosaženého vzdělání (včetně neformálního), které vychází i z evropských doporučení (tzv. Europass – evropský průkaz o vzdělání). Uznání dříve dosaženého vzdělání je dále využitelné například při přijímání do vyšších ročníků. Dále se nově zavádí možnost získání stupně vzdělání bez předchozího vzdělávání ve střední nebo vyšší odborné škole.

Vzhledem k tomu, že problematika vyššího odborného vzdělávání byla do školského zákona zavedena až jeho novelou č.138/1995 Sb., a to pouze částečně, dochází v tomto návrhu ke komplexní úpravě této oblasti vzdělávání.

Vyšší odborné vzdělávání je pojímáno jako součást vzdělávání terciárního, čemuž odpovídá i koncepce akreditovaných vzdělávacích programů. Akreditaci vzdělávacích programů bude provádět ministerstvo na základě odborného posouzení obsahu za tímto účelem zřízenou Akreditační komisí. Vyšší odborné vzdělávání zůstává vzděláváním poskytovaným za úplatu, a to i ve veřejných vyšších odborných školách. Nejvyšší možná úplata však bude jako dosud stanovena prováděcím právním předpisem.

Samostatná část zákona je věnována uměleckému, jazykovému a zájmovému vzdělávání. Nově je zařazena částečná úprava dalšího vzdělávání, které mohou realizovat střední a vyšší odborné školy, čímž zákon v možné reálné míře uplatňuje opatření směřující k podpoře celoživotního učení (např. umožňuje jednotlivcům, kteří nejsou účastníky vzdělávacího procesu, konat zkoušky z jednotlivých předmětů, včetně zkoušek maturitní zkoušky, závěrečné zkoušky nebo absolutoria, zavádí možnost uskutečňovat ve školách odborné kursy, pomaturitní specializační kursy apod.).

Na rozdíl od předchozího návrhu školského zákona není jeho součástí úprava týkajících se pedagogických pracovníků. Tato oblast je upravena samostatným zákonem o pedagogických pracovnících, který bude projednáván současně s tímto návrhem.

Zákon dále nabízí a upravuje novou fakultativní právní formu pro oblast školství – školskou právnickou osobu. Tato nová právní forma bude využitelná pro všechny zřizovatele škol a školských zařízení, tedy jak veřejné, tak soukromé a církevní. Výhodou školské právnické osoby je především jasně definovaná hlavní činnost, způsob jejího vzniku, změn a zániku (a to zápisem do školského rejstříku) a pravidla hospodaření.

Na rozdíl od předchozího návrhu se školský rejstřík dělí na dvě části, a to rejstřík škol a školských zařízení, který odpovídá dnešní síti škol, předškolních a školských zařízení, a rejstřík školských právnických osob, který bude mít konstitutivní charakter pro vznik, změny a zánik výše uvedených školských právnických osob. Pravidla vedení školského rejstříku jsou v návrhu zákona zprůhledněna a zjednodušena (zejména v případech, kdy jde o změny zápisu).

Systém financování škol a školských zařízení ze státního rozpočtu je v zásadě převzat ze současné právní úpravy, dochází pouze k dílčím změnám (např. výslovné zavedení republikových a krajských normativů) a dále k terminologické a formální úpravě. Návrh nepředjímá připravované změny v rozpočtovém určení daní, neboť tyto nejsou po věcné ani právní stránce dosud připraveny tak, aby do tohoto návrhu mohly být zahrnuty.

Návrh dále obsahuje úpravu vymezující kompetence a úkoly jednotlivých orgánů ve školství, a to jak orgánů vykonávajících státní správu, tak orgánů samosprávy.

Pokud jde o postavení ředitele školy a školského zařízení, návrh výslovně definuje jeho zákonné povinnosti, včetně vymezení správního rozhodování ze strany ředitele veřejné školy nebo školského zařízení. Zákon dále posiluje stabilitu postavení ředitele veřejné školy tím, že výslovně specifikuje důvody, ze kterých může být ředitel veřejné školy nebo školského zařízení ze své funkce odvolán.

Návrh zákona zavádí školskou radu jako povinný orgán základní, střední a vyšší odborné školy všech zřizovatelů, jehož účelem je umožnit participaci zletilých žáků, zákonných zástupců, pedagogických pracovníků školy a zřizovatele na chodu školy.

Ministerstvo proti současnému stavu nebude mít řadu kompetencí, které byly převedeny v rámci reformy veřejné správy na územní samosprávné celky (a to jak v samostatné, tak přenesené působnosti). Ministerstvo však nadále odpovídá za koncepci, stav a rozvoj vzdělávací soustavy jako celku (a to uvnitř státu, ale i směrem k zahraničí), čemuž musí také odpovídat příslušné zákonné nástroje. Těmito nástroji jsou zejména národní program vzdělávání, rámcové vzdělávací programy, dlouhodobý záměr, školský rejstřík, Česká školní inspekce a částečně finanční nástroje (např. rozvojové programy). Ministerstvo dále v převážné míře ponese odpovědnost za vytvoření podmínek pro výkon ústavní a ochranné výchovy a preventivně výchovnou péči a vzdělávání osob v zařízeních zřízených k tomuto účelu.

V části o České školní inspekci byla upřesněna inspekční činnost školních inspektorů a kontrolních pracovníků ČŠI a jejich kompetence.

Pokud jde o úkoly územních samosprávných celků ve školství, byla jednoznačně stanovena jejich odpovědnost za konkrétní oblasti vzdělávání, např. pokud jde o vytváření podmínek pro plnění povinné školní docházky, zřizování škol a školských zařízení a podmínek pro jejich financování. Významné postavení bude mít v oblasti školství i nadále krajský úřad v rámci výkonu přenesené působnosti.

A.4 Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s právními akty ES

Předmět právní úpravy náleží pouze částečně do působnosti ES. Vzdělávání včetně vzdělávání odborného upravují články 149 a 150 Smlouvy o Evropském společenství ve znění Amsterodamské smlouvy (dále jen ”Smlouva”). Podle těchto článků je vzdělávání a odborné vzdělávání výslovně vyloučeno z harmonizace zákonů a ostatních předpisů členských států. Odpovědnost za úpravu obsahové a organizační stránky systému vzdělávání a za jejich jazykovou a kulturní rozmanitost je plně ponechána na členských státech. Činnost v této oblasti je předmětem spolupráce mezi členskými státy, nikoli předmětem právní úpravy pomocí nástrojů práva ES.

Pokud by se úprava vztahovala k otázkám, jež mají význam pro vnitřní trh (v této oblasti připadá v úvahu zajištění volného pohybu osob, zejména pracovníků, a služeb), lze právními akty ES zasahovat i do oblasti vzdělávání. Oblast volného pohybu pracovníků je upravena v článku 39 Smlouvy. Tento článek samotný se nevěnuje důsledkům v oblasti vzdělávání, ale nařízení Rady 1612/68 ve své preambuli uvádí, že mobilita pracovníků je možná jen tehdy, když může být zaručena plná integrace migrujících pracovníků a jejich rodin v hostitelském členském státě. Tato integrace je nemyslitelná bez vyloučení diskriminace nejen v oblasti zaměstnání, ale také v kulturní, sociální oblasti a také v oblasti vzdělávání.

Při přípravě návrhu zákona byly respektovány následující předpisy a právně relevantní dokumenty ES:

- Nařízení Rady 1612/68/ES o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství (články 7 a 12),

- Směrnice 77/486/EHS o vzdělání dětí migrujících pracovníků,

- Směrnice 2003/9/EC, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl,

- Rozhodnutí Rady 63/266/ES, kterým se stanoví obecné zásady zavádění politiky odborného vzdělávání,

- Rozhodnutí Rady 99/51/ES o podpoře evropské dimenze v systému stáží spojených se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů,

- Rozhodnutí Rady ze dne 19. prosince 2002 o podpoře úzké spolupráce v odborném vzdělávání a školení, a

- Doporučení Evropského parlamentu a Rady týkající se volného pohybu v rámci Společenství pro studenty, osoby absolvující odbornou přípravu, dobrovolníky, učitele a školitele.

Charta základních práv Evropské unie (Celex: 32000Y1218) ve svém článku 14 stanoví právo každého na vzdělání a přístup k odbornému a dalšímu vzdělávání.Tento požadavek je v zákoně plně respektován.

Práva cizinců na vzdělání na území České republiky jsou obecně upravena v § 20. Vyplývá z nich, že všichni cizinci, kteří oprávněně pobývají na území České republiky, mají právo vzdělávat se v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání za stejných podmínek jako státní občané České republiky. Od osob se státní příslušností členského státu Evropské unie a jejich rodinných příslušníků se v tomto případě nevyžaduje prokazování oprávněnosti pobytu na území České republiky. Znalost českého jazyka se u cizinců bude vyžadovat do míry nezbytné pro vzdělávání v příslušném oboru vzdělání. Pro žáky, kteří jsou dětmi osob se státní příslušností jiného členského státu Evropské unie a kteří podléhají plnění povinné školní docházky, zákon zajišťuje, že budou mimo jiné bezplatně připravování k jejich začlenění do základního vzdělávání.

Zákon nově zavádí další instituty, například pro podporu uznávání vzdělání dosaženého v rámci mobility žáků a studentů.

Dále vzal zpracovatel v úvahu

- Směrnici 68/148/EHS o zrušení omezení pohybu a pobytu ve Společenství pro pracovníky a jejich rodiny,

- Směrnici 73/148/EHS o zrušení omezení pohybu a pobytu ve Společenství pro státní příslušníky členských států s ohledem na svobodu usazování a svobodu poskytování služeb,

- Směrnici 75/34/EHS týkající se práva státních příslušníků členských států zůstat na území jiného členského státu po skončení výkonu samostatně výdělečné činnosti v tomto státe,

- Směrnici 90/364/EHS o právu pobytu,

- Směrnici 90/365/EHS o právu pobytu zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, kteří ukončili svou činnost,

- Směrnici 93/96/EHS o právu pobytu studentů,

- Nařízení 1251/70 o právu pracovníků zůstat na území členského státu po ukončení zaměstnání.

V jednotlivých ustanoveních byly však zohledněny i další předpisy, které jsou právně nezávazné – politické povahy, doporučujícího charakteru, jejichž výběr je uveden ve srovnávací tabulce jako příloze návrhu zákona předkládaného k projednání ve vládě ČR.

Závazky vyplývající z Evropské dohody (sdělení MZV č. 7/1995), zakládající přidružení mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, jsou z hlediska vzdělávání a odborného vzdělávání obsaženy v článku 77, který uvádí, že strany budou spolupracovat s cílem zvyšovat úroveň všeobecné vzdělanosti a odborné kvalifikace v ČR berouce v úvahu priority ČR. Institucionální rámce a plány spolupráce budou založeny na Evropské nadaci odborného vzdělávání a na programu TEMPUS. Na zvážení je dána účast ČR na dalších programech Společenství.

Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem ES.

A. 5 – Předpokládaný finanční dopad navrhované právní úpravy

Návrh zákona obsahuje některé změny, které budou mít dopad do veřejných rozpočtů.

Jedná se o

- zavedení školní matriky.

Předpokládaná výše jednorázových nákladů na zavedení školních matrik je 550 mil. Kč (jedná se o náklady na pořízení nového softwaru, kalkulace je provedena na období 3 - 5 let). Náklady na běžný provoz se předpokládají ve výši stávajících nákladů na sběr dat současným systémem.

- reforma maturitní zkoušky.

S ohledem na počet studentů v maturitních ročnících a počet středních škol, v nichž maturitní zkoušky probíhají, je předpokládán celkový dopad 55 mil. Kč. Financování distribuce testových materiálů, náklady na hodnocení otevřených úloh a vzdělávání pedagogických a organizačních pracovníků, kteří konání maturitních zkoušek budou zabezpečovat, bude částečně hrazeno i z rozpočtů krajů (předpokládaná spoluúčast je ve výši 19 mil. Kč).

- zřízení Akreditační komise pro vyšší odborné vzdělávání.

Předpokládaná výše nároků na finanční zabezpečení činnosti Akreditační komise (výdaje spojené s činností komise včetně odměn a cestovních náhrad pro její členy) bude zabezpečena z rozpočtu MŠMT bez dopadu na státní rozpočet.

- zřizování samostatných tříd mateřských, základních a středních škol pro vzdělávání v jazyce národnostních menšin, snížení minimální hranice počtu žáků v těchto třídách.

Dle stávajících výdajů příslušných typů škol a zařízení na rok 2003 a počtu dětí, žáků a studentů národnostních menšin se předpokládá dopad ve výši 12 mil. Kč.

- poskytování speciálních učebnic a speciálních pomůcek pro vzdělávání dětí, žáků a studentů (včetně vyšších odborných škol) se zdravotním postižením.

S ohledem na stávající počet postižených dětí, žáků a studentů a cenu učebnic a učebních pomůcek připadajících na 1 žáka činí předpokládaným finanční dopad
6 mil. Kč.

- zřizování funkce asistenta pedagoga v mateřské škole pro děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky, pokud jsou ve třídě děti se speciálními vzdělávacími potřebami, dále v přípravné třídě, ve třídách základní speciální školy a v dalších třídách základní školy.

Změny v organizaci výuky by měly postihovat zejména běžné vzdělávací programy běžných škol v případech, kdy do těchto programů budou integrováni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. V případě speciálních vzdělávacích programů se výraznější zvýšení nákladů v této souvislosti nepředpokládá, neboť i podle stávajících právních předpisů mohou ve speciálních školách a speciálních třídách vykonávat pedagogickou činnost souběžně dva pedagogičtí pracovníci. Předpokládaná výše nákladů vzhledem k vývoji populace se odhaduje na 200 mil. Kč.

- bezúplatné poskytování vzdělávání v posledním ročníku mateřské školy zřizované státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí.

S ohledem na skutečný počet dětí obecních a krajských mateřských škol a průměrnou výši měsíčního příspěvku rodičů na předškolní vzdělávání dětí (200 Kč měsíčně) lze předpokládaný dopad vyčíslit na 251 mil. Kč.

Souhrnný přehled dopadu návrhu zákona do státního rozpočtu a rozpočtů územních samosprávných celků pro období jednoho kalendářního roku (v mil. Kč)

	státní rozpočet	rozpočty krajů	rozpočty obcí	veřejné rozpočty celkem
školní matriky	185	-	-	185
maturitní zkouška	36	19	-	55
Akreditační komise pro vyšší odborné vzdělávání	0	-	-	0
změny v organizaci výuky celkem	212	6	251	469
v tom: národnostní školství (samostatné třídy, snížení min. počtu žáků ve třídě)	12	-	-	12
učebnice a učeb. pomůcky pro vzdělávání dětí, žáků a studentů zdravotně postižených	-	6	-	6
asistenti pedagogů	200	-	-	200
bezúplatnost posledního ročníku mateřských škol	-	-	251	251
C E L K E M	433	25	251	709

Souhrnný celkový dopad uvedených změn zaváděných návrhem zákona do veřejných rozpočtů pro období jednoho kalendářního roku je tedy předpokládán
ve výši cca 709 mil. Kč (z toho dopad do státního rozpočtu 433 mil. Kč a dopad do rozpočtů územních samosprávných celků 276 mil. Kč).

Odhad vychází ze stávajícího počtu dětí, žáků a studentů. Vzhledem ke klesajícímu trendu demografické křivky a navrhovanému nabytí účinnosti školského zákona k 1.9.2004 lze však objektivně předpokládat, že skutečný dopad bude nižší.

Určitý dopad do veřejných rozpočtů může mít dále

- ustanovení § 20 odst. 5 upravující přípravu žáků, kteří jsou rodinnými příslušníky osoby se státní příslušností jiného členského státu Evropské unie

Finanční dopad se očekává po vstupu ČR do EU, odhad dopadu nelze v tuto chvíli provést - s ohledem na v současné době neznámý počet těchto žáků)

- zavedení zkráceného studium pro získání středního vzdělání s výučním listem a středního vzdělání s maturitní zkouškou.

Vedle zvýšení prostupnosti celého vzdělávacího systému je možné předpokládat i nepříliš významný dopad do veřejných rozpočtů. Tento dopad bude s velkou pravděpodobností kompenzován útlumem opakovaného studia za účelem získání další maturity či výučního listu v klasické denní formě vzdělávání.

- zavedení nové podoby školského rejstříku

Předpokládaný dopad zavedení nové podoby školského rejstříku nebude významný – na pořízení softwarového vybavení pro vedení školského rejstříku se předpokládá 0,5 mil. Kč (zavedení školského rejstříku nebude spojeno s navýšením počtu zaměstnanců MŠMT).

Finanční náklady státního rozpočtu spojené s přijetím tohoto zákona budou řešeny v rámci limitů finančních prostředků kapitoly 333.

B. Zvláštní část

K § 1

Ustanovení vymezuje předmět zákonné úpravy.

Zákon pracuje s pojmy vzdělávání a vzdělání s tím, že „vzděláváním“ se rozumí proces a „vzděláním“ výsledek, tj. úspěšné ukončení procesu vzdělávání. Tímto vymezením se zákon odlišuje od terminologie použité v čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen ”Listina”), kde je uvedeno, že ”Každý má právo na vzdělání”, tedy na výsledek vzdělávání, ten ovšem nelze z různých důvodů každému zaručit, a to např. z důvodů studijního neúspěchu, nedostatku předpokladů pro dané studium, ztráty zdravotní způsobilosti ke studiu v příslušném oboru vzdělání apod. Pro potřeby tohoto zákona je tedy pojem ”vzdělání” uvedený v Listině chápán jako ”vzdělávání” ve smyslu procesu i ”vzdělání” ve smyslu výsledku, tj. úspěšného ukončení tohoto procesu završeného obvykle dosažením stupně vzdělání.

K § 2

Stanovené zásady vzdělávání naplňují zejména ustanovení čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, Rámcové úmluvy o ochraně práv národnostních menšin a dalších přijatých strategických dokumentů.

Důraz je kladen na rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny a odstranění překážek, které by tomu bránily, respektování vzdělávacích potřeb jednotlivců při vzdělávání, kvalitu vzdělávacího procesu a na možnost vzdělávat se a obnovovat, popř. získávat nové poznatky po celou dobu života, a to v prostředí vzájemné úcty, respektu ke všem osobám, které se účastní vzdělávání, prosazování principů názorové snášenlivosti, solidarity a vytváření mechanismů a opatření proti projevům diskriminace a netolerance ve všech jejich projevech. Je zdůrazněn zákaz diskriminace zejména pokud jde o přístup ke vzdělávání, což vyplývá z čl. 2 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte a čímž je naplňováno i doporučení Výboru OSN pro práva dítěte o začlenění zákazu diskriminace do všech příslušných právních norem, které se týkají dětí. Zároveň je tím zdůrazněno úsilí o zabezpečení přístupu ke vzdělávání dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, apod. Dále je výslovně zakotvena možnost každého vzdělávat se po dobu celého života, a to při vědomí spoluodpovědnosti za své vzdělávání, čímž je deklarován princip celoživotního učení.

Dále je zakotvena zásada bezplatnosti základního a středního vzdělávání ve veřejných školách, tedy školách zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí. Naopak vyšší odborné vzdělávání zůstává ve veřejných vyšších odborných školách i nadále vzděláváním poskytovaným za úplatu. Nejvyšší možná úplata bude jako dosud stanovena prováděcím právním předpisem.

Pokud jde o soulad této zásady s Ústavou České republiky ve věci poskytování bezplatného vzdělávání v základních a středních školách ve spojení se zřizovatelskými kompetencemi obcí a krajů, lze konstatovat následující. Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 33 odst. 2 mimo jiné stanoví základní právo občanů na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. K tomu platí též zásada vyjádřená v čl. 41 odst. 1 Listiny, podle níž se práv uvedených v čl. 33 lze domáhat jen v mezích zákonů příslušné ustanovení Listiny provádějících. Pravidlo bezplatnosti vzdělání je nepochybné v případě škol státních, tedy zřizovaných státem, resp. jeho organizačními složkami, a to i ve vztahu k čl. 33 odst. 3 Listiny, kde se o vzdělání poskytovaném za úplatu jako o výjimce z pravidla bezplatnosti hovoří jen ve spojení s jinými školami než státními, a z něhož lze též dovodit, že na školách zřízených osobami z oblasti soukromého práva, tedy na tzv. školách soukromých, popřípadě církevních lze úplatu za vzdělání, tzv. školné, požadovat.

Složitější je otázka úplaty za vzdělávání v základních a středních školách zřizovaných obcemi a kraji, tedy ve smyslu hlavy sedmé Ústavy územními samosprávnými celky - veřejnoprávními korporacemi. I zde však platí závěr o bezplatnosti vzdělávání, neboť působnost tyto školy zřizovat již stát zásadně nemá (přešla právě na kraje a obce) a pokud bychom přijali výklad připouštějící možnost úplaty na obecních a krajských školách, nebylo by právo občanů na bezplatné vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny možno vůbec realizovat. To by bylo též v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny obsahujícím interpretační pravidlo pro užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod tak, aby bylo "…šetřeno jejich podstaty a smyslu.". Ke stejnému závěru o bezplatnosti vzdělávání na obecních a krajských školách vede i skutečnost, že ve sféře veřejného práva se nepostupuje podle zásady "co není zakázáno, je dovoleno", přičemž obce a kraje nepochybně spadají do této sféry a není zákonná norma, která by jim, resp. školám jimi zřízeným, obecně povolovala vybírání školného.

V neposlední řadě platí řada mezinárodněprávních závazků ČR vyplývajících např. z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/1976 Sb. ("…zabezpečit svobodně přístupné základní vzdělání..";"…středoškolské vzdělání…všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny… zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání"; vyšší vzdělání ..rovněž zpřístupněno pro všechny… zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání"), popřípadě z Úmluvy o právech dítěte č. 104/91 Sb. ("…bezplatné základní vzdělání.."; "…střední vzdělání … přijatelné a dostupné pro každé dítě.."; "státy…přijímají jiná opatření jako je zavádění bezplatného vzdělání…"). Rovněž Ústavní soud ČR v nálezu publikovaném pod č. 49/1994 Sb., dospěl k názoru, že právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, což dovodil zejména z Listinou zakotveného pravidla bezplatnosti vzdělání s použitím interpretačního pravidla o šetření mezí základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny, a to mj. i s ohledem na mezinárodněprávní závazky ČR.

Druhý odstavec pak stanoví obecné cíle vzdělávání, a to společně pro veškeré vzdělávací aktivity podle tohoto zákona. Uvedením obecných cílů vzdělávání zákonem stanovuje předkladatel základní priority státu v oblasti vzdělávání, které jsou považovány za zásadní, neopominutelné a závazné pro školy a školská zařízení všech zřizovatelů.

Zaměření cílů vychází i z požadavků na cíle vzdělávání v zemích Evropské unie. Při stanovování obecných (i konkrétních) cílů vzdělávání se respektují úkoly stanovené v Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání a které požaduje umožnit každému, aby si osvojil technické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon daného povolání a dosáhl co nejvyšší možné úrovně vzdělání. Dále požaduje, aby vzdělávání směřovalo k rozvoji intelektuálních schopností, tělesných dispozic a občanského vědomí jedince, podpořilo získání vědomostí ze všech základních oblastí lidské činnosti a lidského bytí. Cílem vzdělávání je rovněž podpořit vědomí národní identity, ale současně evropské a celosvětové sounáležitosti, vypěstovat úctu k ostatním národům a jejich kultuře a hodnotám, které byly v průběhu vývoje lidstva vytvořeny, pochopit podstatu svobody, demokracie, lidských práv, princip rovnosti žen a mužů apod. a naučit se uplatňovat je. Zohledňuje se Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin a další mezinárodní úmluvy, dále Usnesení Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 24.května 1988 o výchově k ochraně životního prostředí a Závěry Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 1. června 1992 o rozvoji ekologického vzdělávání.

Zásady i obecné cíle vzdělávání by měly sloužit především k uplatnění např. při přípravě rámcových a školních vzdělávacích programů, dále jako výkladové pravidlo pro uskutečňování i hodnocení vzdělávání, a to jak ze strany jednotlivých škol a školských zařízení, např. ze strany České školní inspekce, a také jako východisko pro zpracování koncepčních materiálů v oblasti školství.

V odstavci 3 je výslovně deklarováno, že vzdělávání podle tohoto zákona je veřejnou službou.

K § 3

Ustanovení vymezuje systém vzdělávacích programů, podle kterých se uskutečňuje vzdělávání podle tohoto zákona.

Nově se zavádí Národní program vzdělávání jako základní kurikulární dokument, který bude po projednání s příslušnými sociálními partnery a kraji stanovovat ministerstvo a který bude rozpracovávat cíle vzdělávání stanovené tímto zákonem, stanovovat nezbytné prostředky k jejich dosažení a obsahy vzdělávání pro jednotlivé oblasti vzdělávání.

Rámcové vzdělávací programy, které obsahují státem stanovený povinný obsah a rámec vzdělávání, bude vydávat ministerstvo, a to pro každý obor vzdělání v základním a středním vzdělávání, a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání (zavedení standardu vzdělávání). Rámcové vzdělávací programy budou závazné pro tvorbu a obsah školních vzdělávacích programů, podle nichž se uskutečňuje vzdělávání v konkrétní škole nebo školském zařízení, a v nichž se škola nebo školské zařízení může profilovat.

Rámcové vzdělávací programy se zároveň stanou závazným kritériem pro krajské úřady při stanovení výše finančních prostředků pro školy a školská zařízení přidělovaných podle § 160 až 162 tohoto zákona.

Vzdělávání, které není výslovně uvedeno v ustanovení § 3 odst. 2 a pro které nebude stanoven rámcový vzdělávací program (např. zájmové vzdělávání a vzdělávání ve školských zařízeních), se uskutečňuje pouze podle školního vzdělávacího programu.

Odlišně jsou upraveny vzdělávací programy pro vyšší odborné vzdělávání s ohledem na to, že toto vzdělávání je součástí terciárního vzdělávání. Vzdělávání v každém oboru vzdělání v jednotlivé vyšší odborné škole se uskutečňuje podle vzdělávacího programu zpracovaného danou vyšší odbornou školou a akreditovaného ministerstvem na základě stanoviska Akreditační komise, která posoudí jeho obsahovou stránku.

Soustava oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání bude oproti současnému stavu stanovena nařízením, které vydá vláda, a to z toho důvodu, aby se v rámci své zákonné působnosti mohly na její podobě podílet i jiné resorty než ministerstvo. Zároveň se počítá s tím, že při přípravě této soustavy oborů vzdělání bude ministerstvo výrazně spolupracovat se všemi relevantními sociálními partnery (s příslušnými ústředními odborovými orgány, příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a kraji).

Oproti současnému stavu zákon opouští rozdělení oborů na studijní a učební, a užívá souhrnný pojem obor vzdělání. Nově budou v soustavě oborů zahrnuty také obory vyššího odborného vzdělávání.

Dnešní studijní a učební obory a jejich zaměření budou do soustavy oborů vzdělání transformovány tak, aby navazovaly na připravovaný katalog povolání, který připravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí s tím, že dojde ke snížení jejich počtu. Z řady dnešních studijních nebo učebních oborů, které jsou charakterizovány obsahovou příbuzností, společným základem učiva, podobnými nároky na vybavení školy a potřebnou kvalifikaci pedagogických pracovníků, ale zejména obdobnou uplatnitelností na trhu práce, se v souladu s trendem vývoje požadavků trhu práce stanou šířeji profilované obory vzdělání.

V rámci přípravy jednotlivých rámcových vzdělávacích programů (především pro odborné vzdělávání) a přípravy soustavy oborů vzdělání počítá ministerstvo také s významnou spoluprací se všemi relevantními sociálními partnery, která je v návrhu zákona výslovně vyjádřena.

K § 4

Rámcový vzdělávací program, který bude vymezovat zejména konkrétní cíle, formy, délku a povinný obsah vzdělávání, a to všeobecného a odborného podle zaměření daného oboru vzdělání, podmínky pro jeho uskutečňování a profesní profil absolventa oboru vzdělání. Rámcový vzdělávací program je závazným dokumentem pro vypracování školního vzdělávacího programu v příslušném oboru vzdělání a bude plnit úlohu standardizovaného nástroje pro zaručení kompatibility obsahového jádra vzdělání pro absolventy odpovídajících školních vzdělávacích programů škol všech zřizovatelů. Rámcové vzdělávací programy budou vytvářeny i s ohledem na podmínky stanovené v Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání. Cílem bude mimo jiné dosáhnout harmonizace standardů a vzájemného uznávání certifikátů. Ze stanovených nezbytných atributů v rámcovém vzdělávacím programu se bude vycházet při stanovení výše výdajů na vzdělávání v daném oboru vzdělání a ministerstvo z něj bude vycházet rovněž při udělování schvalovacích doložek učebnicím.

Rámcové vzdělávací programy vydává ministerstvo po projednání s věcně příslušnými ministerstvy. Rámcové vzdělávací programy zdravotnických oborů budou vydávány po projednání s Ministerstvem zdravotnictví. Rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání bude ministerstvo před jejich vydáním konzultovat a projednávat s příslušnými sociálními partnery, a to zejména příslušnými ústředními odborovými orgány a příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností, a to v rozsahu jejich působnosti, a dále s kraji.

Samostatně (ovšem po projednání s ministerstvem) vydají rámcové vzdělávací programy Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti pro školy ve své působnosti.

Každý rámcový vzdělávací program bude zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup, zejména na internetových stránkách ministerstva.

Je nutné počítat s tím, že tvorba jednotlivých rámcových vzdělávacích programů si může vyžádat delší časové období. V přechodných ustanoveních zákona (§185) je stanoveno, že školy budou postupovat podle rámcových vzdělávacích programů (resp. podle školních vzdělávacích programů zpracovaných na jejich základě) od 1. září, které následuje po uplynutí dvou let ode dne jejich vydání, a to s účinností od prvního ročníku. Toto ustanovení má zaručit jednak dostatečně dlouhé časové období pro školy, aby se mohly na změnu připravit a zpracovat školní vzdělávací programy, jednak zaručuje žákům, kteří začali studovat podle dosavadních učebních dokumentů, ochranu jejich práv.

Zároveň je výslovně stanoveno, že do doby vydání rámcových vzdělávacích programů zůstávají v platnosti učební dokumenty vydané a schválené podle dosavadních právních předpisů a je umožněno tyto učební dokumenty měnit a doplňovat tak, aby byl obsah vzdělávání v souladu s tímto zákonem (např. s požadavky na společnou část maturitní zkoušky).

Konečně je v § 4 odst. 3 stanoveno, že již vydané rámcové vzdělávací programy bude možné v závažných případech měnit i v průběhu školního roku, změny však musí být oznámeny s dostatečným časovým předstihem, aby se na ně školy mohly řádně připravit.

K § 5

Školní vzdělávací program je pedagogický dokument, podle něhož se bude uskutečňovat výuka v konkrétní škole a který škola stanoví podle svých záměrů a potřeb, požadavků regionu, žáků, studentů nebo jejich zákonných zástupců apod., a nese za něj odpovědnost.

Školní vzdělávací program však musí respektovat rámcový vzdělávací program. Ve školním vzdělávacím programu může být obsah vzdělávání uspořádán nejen do předmětů, ale i do jiných ucelených částí učiva, a to například modulů.

Pokud jde o vztah rámcového a školního vzdělávacího programu, je zřejmé, že například v oborech vzdělání zdravotnického zaměření bude rámcový vzdělávací program více určující a zdravotnickým školám bude ponechána podstatně menší možnost vlastního dopracování obsahu učiva a jeho realizace, což vyplývá z nutnosti zajistit a garantovat takové vzdělání, které umožní absolventům zdravotnických škol kvalitně zajistit péči o zdraví lidí.

Školní vzdělávací program pro vzdělávání ve školském zařízení, jakým je například středisko volného času, školní klub, domov mládeže, apod. zpracovává školské zařízení. Pro toto vzdělávání nebude stanoven rámcový vzdělávací program, protože jde o specifické vzdělávání s často s úzkou vazbou na místní podmínky. Zákon však stanoví, které náležitosti má tento školní vzdělávací program obsahovat. Jde o to, aby i toto vzdělávání probíhalo na dostatečně kvalitní úrovni a v přiměřených podmínkách.

Školní vzdělávací program stanoví ředitel školy po projednání se školskou radou (uvedeno v § 168). Souhlas zřizovatele se školním vzdělávacím programem byl na základě připomínek ze strany krajů a některých resortů vypuštěn z návrhu.

Školní vzdělávací program musí být zpřístupněn veřejnosti, aby měl každý (především žáci a studenti, jejich zákonní zástupci a uchazeči o studium) možnost seznámit se s obsahem programu. Zároveň je výslovně zakotveno právo každého nahlížet do školního vzdělávacího programu a činit si z něj opisy a výpisy. Dále se každému umožňuje obdržet za cenu v místě obvyklou kopii školního vzdělávacího programu nebo jeho části (cena v místě obvyklá se samozřejmě vztahuje k ceně za kopii).

Naopak návrh neřeší a ani řešit nemůže případnou autorskoprávní ochranu školních vzdělávacích programů. Skutečnost, zda konkrétní školní vzdělávací program je autorským dílem a zda tedy požívá ochranu podle autorskoprávních předpisů, je nutné vždy posoudit podle těchto právních předpisů, a nelze tuto otázku ošetřit školskými právními předpisy.

Soulad školního vzdělávacího programu s rámcovým vzdělávacím programem a s požadavky stanovenými právními předpisy (např. s obecnými cíli vzdělávání podle § 2) bude v rámci své inspekční činnosti sledovat Česká školní inspekce.

K § 6

Ustanovení stanoví náležitosti vzdělávacího programu pro vyšší odborné vzdělávání, které musí tento program obsahovat a které jsou posuzovány při akreditaci a při zápisu do školského rejstříku.

Tyto programy musí být rovněž zpřístupněny veřejnosti, a to na přístupném místě
ve škole. Režim nahlížení a pořizování výpisů, opisů a kopií je obdobný jako v případě školních vzdělávacích programů.

V souladu s §185 odst. 2 se učební dokumenty vyšších odborných škol vydané podle dosavadních právních předpisů budou považovat za vzdělávací programy pro vyšší odborné vzdělávání podle tohoto zákona akreditované na dobu tří let (což je obvykle jeden vzdělávací cyklus) od nabytí jeho účinnosti.

K § 7

Ustanovení vymezuje vzdělávací soustavu a druhy škol a školských zařízení podle tohoto zákona.

Je stanoveno, že za školu podle tohoto zákona se považuje vzdělávací instituce, která poskytuje vzdělávání podle vzdělávacích programů uvedených v § 3, tedy vzdělávání, jehož obsah, kvalita a výstup jsou garantovány státem. To znamená, že školou podle tohoto zákona nejsou vzdělávací instituce, které poskytují jiné, neformální vzdělávání (např. jazykové kurzy uskutečňované na základě živnostenského oprávnění); tyto vzdělávací instituce nespadají do působnosti tohoto zákona.

Je stanoveno, že se školy člení na druhy. Proti současnému stavu jde o změnu, která má vnést do třídění určitý řád. Členění na druhy škol podle zákona č. 29/1984 Sb. bylo dosud jen u středních škol (gymnázia, střední odborná učiliště a střední odborné školy). Střední odborné školy se dále členily na typy škol, ale v dalších oblastech vzdělávání se druhy ani typy škol neuváděly. Typy škol pro účely jejich označování stanoví ministerstvo vyhláškou (to znamená, že i nadále budou moci např. střední školy nést název „střední průmyslová škola“, „hotelová škola“, „obchodní akademie“ apod., přestože po právní stránce se bude jednat o střední školu).

Ustanovení zahrnuje do kategorie škol i některé školské instituce dosud zařazené v zákoně č.76/1978 Sb. mezi předškolní nebo školská zařízení, a to mateřskou školu a jazykovou školu s právem státní jazykové zkoušky. Terminologická návaznost předškolního zařízení a mateřské školy je stanovena v § 185 odst. 12.

Aby byla zachována kontinuita současného rozlišování středních škol (především pro účely jejich označování), zachovává se formální členění středních škol na gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště.

Zároveň je v ustanovení § 185 odst. 3 právně ošetřena terminologická změna v novém vymezení druhů a typů škol, zejména škol speciálních.

Za školské zařízení podle tohoto zákona je považována instituce, která poskytuje služby a vzdělávání, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách, a dále školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy nebo preventivně výchovnou péči. Činnost jednotlivých druhů školských zařízení je popsána v § 115 až 120. Typy jednotlivých druhů školských zařízení pak budou stanoveny vyhláškou ministerstva.

Specifika činnosti školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy nebo preventivně výchovnou péči jsou upravena zvláštním zákonem č.109/2002 Sb. Jejich právní postavení, financování, kompetence k jejich zřizování apod. jsou však řešeny tímto zákonem. K uvedenému lze říci, že pokud zákon č.109/2002 Sb. nestanoví jinak, vztahuje se i na tato školská zařízení tento zákon.

Toto ustanovení konečně stanoví, že zápis školy nebo školského zařízení do školského rejstříku je nezbytnou podmínkou výkonu činnosti školy nebo školského zařízení podle tohoto zákona.

V odstavci 7 je pak zajištěna provázanost návrhu školského zákona s návrhem zákona o pedagogických pracovnících, neboť je zde výslovně uvedeno, že vzdělávání ve školách a školských zařízeních zajišťují pouze pedagogičtí pracovníci vymezení v zákoně o pedagogických pracovnících.

K § 8

Ustanovení vymezuje právní postavení škol a školských zařízení.

Návrh vychází z dosavadních právních předpisů a ze změn provedených v právním postavení obecních škol a školských zařízení v souvislosti s druhou etapu reformy veřejné správy, tedy s jejich povinným přechodem na právní subjektivitu k 1.1.2003 na základě zákona č.284/2002 Sb.

Návrh zákona předpokládá, že školy a školská zařízení budou (až na výjimky uvedené v § 8 odst. 3 a 4) právnickými osobami.

Právní formu školy nebo školského zařízení stanoví zákon s ohledem na potřebu míry jejich právní a pedagogické autonomie, s přihlédnutím k různému právnímu postavení zřizovatelů a k tomu, aby podmínky pro činnost škol a školských zařízení různých zřizovatelů byly srovnatelné, pokud zajišťují obdobné vzdělávání a související služby.

Návrh respektuje stávající právní postavení škol a školských zařízení všech zřizovatelů. Jako fakultativní řešení nabízí všem zřizovatelům možnost využití nové právní formy – školské právnické osoby. Předpokládáme, že forma školské právnické osoby by mohla být využita zejména školami a školskými zařízeními církevních zřizovatelů, pro něž dosud v právním řádu není vhodná právní forma.

Je nutné zdůraznit, že právní forma školy nebo školského zařízení nebude mít vliv na samotnou činnost škol a školských zařízení a jejich financování. Návrh zákona v tomto ohledu tedy nespojuje s nevyužitím právní formy školské právnické osoby žádné negativní důsledky.

Z tohoto ustanovení dále vyplývá, že školu a školské zařízení podle tohoto zákona může zřídit jakákoliv fyzická či právnická osoba bez ohledu na své státní občanství či státní příslušnost. Uvedené je důležité především vzhledem k nutnosti zajištění svobody volného pohybu služeb v rámci Evropské unie.

Dále je stanoveno, že jménem státu vykonává funkci zřizovatele škol a školských zařízení pouze ministerstvo, Ministerstvo obrany, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo zahraničních věcí, a to v rozsahu stanoveném tímto zákonem.

Ustanovení odstavce 7 umožňuje, aby právnická osoba vykonávala činnost více škol nebo školských zařízení, a to v libovolné kombinaci.

V odstavci 8 jsou uvedeny náležitosti názvu právnické osoby nebo organizační složky státu, které vykonávají činnost škol a školských zařízení podle tohoto zákona. Na rozdíl od současného stavu, kdy se v názvu uvádí i sídlo školy, nebude nadále označení sídla vyžadováno. Navrhuje se, aby název obsahoval pouze označení druhu nebo typu školy, popřípadě druhu nebo typu školského zařízení, je však možné, aby byl název doplněn dalším upřesňujícím přívlastkem charakterizujícím zaměření právnické osoby. Ke zjednodušení názvu by tak mohlo dojít např. v případě právnických osob, které kumulují více typů středních škol (např. místo Střední odborná škola, Střední odborné učiliště, Odborné učiliště a Učiliště Liberec lze použít pouze název Střední škola Liberec). Přívlastky, které může škola nebo zřizovatel použít, nejsou normovány, měly by však být skutečně upřesňující vzhledem k činnosti školy nebo školského zařízení. Podobně se postupuje při stanovení názvu školského zařízení. Součástí názvu může být také čestný název udělený ministerstvem.

K § 9 až 11

Významným nástrojem řízení vzdělávací soustavy, jsou dlouhodobé záměry vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy na úrovni České republiky a na úrovni jednotlivých krajů. Východiskem pro zpracování dlouhodobého záměru České republiky, který bude zpracovávat ministerstvo, je Národní program rozvoje vzdělávání v České republice (tzv. Bílá kniha).

Cílem dlouhodobého záměru na úrovni České republiky je udržet i v nových podmínkách organizace veřejné správy soudržnost vzdělávacího systému České republiky jako celku. Dlouhodobý záměr na úrovni České republiky bude vymezovat priority vzdělávací soustavy jako celku ve střednědobém výhledu a způsob jejich realizace a podpory, a bude formulovat hlavní koncepční záměry pro další rozvoj vzdělávací soustavy.

Dlouhodobý záměr na úrovni České republiky zpracovává ministerstvo a předkládá jej vládě k projednání. Ministerstvo projednává dlouhodobý záměr s příslušnými ústředními odborovými orgány, příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a s kraji.

Na dlouhodobý záměr na úrovni České republiky pak budou navazovat dlouhodobé záměry na úrovni jednotlivých krajů, které jej budou rozpracovávat pro specifické podmínky a potřeby daného regionu. Zákon rámcově vymezuje náležitosti dlouhodobých záměrů na úrovni kraje v zájmu jednotnosti zpracování těchto záměrů.

Dlouhodobý záměr na úrovni kraje zpracovává krajský úřad v přenesené působnosti s ohledem na to, že jeho cílem je postihnout všechny oblasti vzdělávání a školských služeb v daném kraji, včetně škol a školských zařízení zřizovaných obcemi či svazky obcí a soukromými a církevními zřizovateli. Nejedná se tedy pouze o záležitosti spadající do samostatné působnosti krajů, přesto se samozřejmě předpokládá, že krajská samospráva se na přípravě dlouhodobých záměrů bude výrazně podílet. Část dlouhodobého záměru týkající se vzdělávání ve školách a školských zařízeních zřizovaných krajem, bude rada kraje předkládat zastupitelstvu kraje ke schválení. Příprava obou úrovní dlouhodobých záměrů bude časově, postupem zpracování i strukturou navzájem propojena. Příprava obou dokumentů bude nadále tvořit jediný mechanismus, který bude zaručovat respektování regionálních rozdílů a záměrů při zachování spojitosti vzdělávacího systému jako celku. Uvedené vyplývá z kompetence ministerstva stanovit vyhláškou rámcovou strukturu, obsah a postup při zpracování dlouhodobých záměrů a termíny jejich předkládání.

Termín vypracování dlouhodobých záměrů obou úrovní, které navážou na již vydané dlouhodobé záměry, stanoví § 185 odst. 4. Zákon zároveň zjednodušuje mechanismus zpracování dlouhodobých záměrů v tom, že se nebudou po uplynutí stanovené lhůty zpracovávat vždy nové materiály, ale původní se pouze zhodnotí a v případě potřeby upraví či doplní.

Dlouhodobým záměrům svěřuje zákon významnou úlohu. Například budou určujícím kritériem v rámci rozhodování o zápisu do školského rejstříku, dále jsou závazným kritériem pro stanovení výše krajských normativů a budou rozhodujícím nástrojem pro koncepci rozvoje vzdělávací soustavy.

O stavu a rozvoji vzdělávací soustavy České republiky bude každoročně zpracována výroční zpráva ministerstvem a o stavu a rozvoji vzdělávací soustavy v jednotlivých krajích krajskými úřady. V těchto zprávách by mělo být mimo jiné zhodnoceno naplňování dlouhodobých záměrů.

Souhrnné poznatky o stavu vzdělávací soustavy vycházející z inspekční činnosti budou obsaženy rovněž ve výroční zprávě České školní inspekce (§ 174).

Výroční zprávu o činnosti školy budou stejně jako dosud zpracovávat také ředitelé základních, středních a vyšších odborných škol za příslušný školní rok.

Výroční zprávy jsou zároveň nástrojem hodnocení vzdělávání na všech jeho úrovních.

Dlouhodobé záměry, jakož i výroční zprávy budou zveřejňovány způsobem umožňujícím dálkový přístup.

K § 12

V hodnocení školy dochází k úpravě. Kromě již známého hodnocení školy ze strany České školní inspekce se nově zavádí vlastní hodnocení školy, které je jednak východiskem pro zpracování výroční zprávy a jednak jedním z podkladů pro hodnocení Českou školní inspekcí. Strukturu, pravidla a termíny vlastního hodnocení školy stanoví vyhláškou ministerstvo, aby byla zachována jednotnost postupu a zpracování.

Pokud se ve školských zařízeních uskutečňuje vedle školských služeb také vzdělávání (např. dětské domovy, domovy mládeže, školní družiny a školní kluby), bude Česká školní inspekce hodnotit úroveň tohoto vzdělávání. V případě školských zařízení poskytujících výlučně školské služby (např. zařízení školního stravování) bude Česká školní inspekce vykonávat pouze státní a veřejnosprávní kontrolu.

Hodnocení školy a školského zařízení může provádět také jejich zřizovatel, požaduje se však, aby kritéria, podle nichž bude školu nebo školské zařízení hodnotit, byla předem veřejně známá.

K § 13 a 14

Obecně platí, že vyučovacím jazykem ve školách je jazyk český, výjimky může povolit ministerstvo (jde např. o případy dvojjazyčných gymnázií nebo škol zřízených na základě mezinárodních dohod).Ve vyšších odborných školách lze vyučovat i v cizím jazyce.

V souladu s článkem 25 Listiny základních práv a svobod a v souladu s Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin (Sdělení MZV č. 96/1998 Sb.) je příslušníkům národnostních menšin za splnění stanovených podmínek garantováno právo na vzdělávání v mateřském jazyce a stanovena povinnost obce, kraje a ministerstva toto právo naplnit.

Zákon stanoví, že národnostní školství je garantováno při splnění zákonných podmínek v těch obcích, ve kterých je v souladu s § 117b zákona o obcích zřízen výbor pro národnostní menšiny (tedy v obcích, v nichž bylo při minulém sčítání lidu přihlášeno k dané národnostní menšině alespoň 10% obyvatel). Uvedené řešení je v souladu se zněním článku 14 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, který stanoví, že „smluvní strany v oblastech obývaných příslušníky národnostních menšin tradičně nebo ve značném množství usilují, pokud existuje dostatečný požadavek, zajistit, pokud je to možné a v rámci svého vzdělávacího systému, aby příslušníci národnostních menšin měli odpovídající možnosti pro výuku menšinového jazyka nebo získávání vzdělání v tomto jazyce, přičemž toto vzdělávání nesmí být na újmu učení se úřednímu jazyku nebo výuce v tomto jazyce.“

Ustanovení dále stanoví minimální počty dětí a žáků ve školách a třídách národnostních menšin, který je výrazně snížen proti poměrům stanoveným pro majoritní populaci. Režim výjimek z těchto minimálních počtů je pak upraven v § 23.

Ustanovení umožňuje participaci více zřizovatelů na zajištění vzdělávání příslušníků národnostních menšin.

Dále se zavádí možnost, aby pro podporu zájmů příslušníků národnostních menšin mohl ředitel školy se souhlasem zřizovatele stanovit v rámci školního vzdělávacího programu předměty nebo jejich části, v nichž bude možno výuku organizovat dvojjazyčně, a to také v jazyce národnostní menšiny.

Dále se stanoví, že vysvědčení, výuční listy a diplomy o absolutoriu se ve školách, kde se vyučuje v jazyce národnostní menšiny, vydávají dvojjazyčně, tj. v jazyce českém i v jazyce národnostní menšiny.

Na specifika vzdělávání v jazyce národnostní menšiny je pamatováno také v pasáži o maturitní zkoušce (zejména § 81).

K § 15

Výuku náboženství ve školách je podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod třeba upravit zákonem. Článek 14 Listiny však uvádí požadavek stanovit poměry výuky náboženství ve státních školách, těchto škol je však po provedené reformě veřejné správy velmi málo. Lze se domnívat, že ústavodárce v době vzniku Listiny měl na mysli školy, které nejsou soukromé nebo církevní. Ustanovení o vyučování náboženství ve školách vychází ze současné úpravy dané vnitřním předpisem ministerstva s tím, že náboženství se ve veřejných školách vyučuje jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství realizovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí v daném školním roce nejméně 7 žáků školy. Ustanovení umožňuje rovněž spojovat k výuce náboženství žáky z několika ročníků jedné školy, popřípadě více škol do jedné skupiny, nejvýše však do počtu 30 žáků v jedné třídě.

V případě zájemců o výuku náboženství s různým vyznáním se předpokládá dohoda se zástupci příslušných církví o obsahu a způsobu výuky a zastoupení vyučujících z jednotlivých církví s vedením školy. Stanoví se rovněž, že výuku náboženství mohou organizovat pouze registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva vyučovat náboženství podle zákona č.3/2002 Sb., ve znění Nálezu Ústavního soudu 4/2003 Sb.

Ve druhém odstavci je deklarováno, že výuku náboženství provádějí podle příslušných ustanovení zákoníku práce pouze zástupci církví nebo náboženských společností, kteří splňují předpoklady pro výkon činnosti učitele náboženství podle návrhu zákona o pedagogických pracovnících, a to v pracovněprávních vztazích k příslušné škole V zákoně, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím školského zákona, který je předkládán současně se školským zákonem, je v Čl. I navrženo zrušení příslušného ustanovení zákona č. 218/1949 Sb., které stanovilo povinnost duchovních vyučovat náboženství ve školách bezplatně.

K § 16

V tomto ustanovení jsou vymezeny kategorie dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami, jimiž se rozumí zdravotní postižení, zdravotní znevýhodnění a sociální znevýhodnění. Tyto pojmy jsou definovány pouze pro účely tohoto zákona, tzn. pro účely případné úpravy vzdělávacího procesu pro jednotlivé kategorie dětí, žáků a studentů. Z tohoto důvodu vymezení těchto kategorií nemusí v plném rozsahu odpovídat definicím v jiných právních předpisech, např. předpisech pro účely státní sociální podpory apod. Vzdělávací potřeby těchto žáků diagnostikuje školské poradenské zařízení.

Vychází se z předpokladu, že jde o děti, žáky a studenty, které je třeba vzdělávat při použití zvláštních forem a metod, jež odpovídají jejich potřebám, a kteří mají právo na vytvoření zvláštních podmínek při vzdělávání, tj. takových nezbytných podmínek, které zejména žákům s některým druhem postižení nebo znevýhodnění umožní překonat tento handicap.

Ustanovení dále zakotvuje práva dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním vzdělávat se způsobem, který odpovídá jejich potřebám, a s využitím takových speciálních pomůcek, které toto vzdělávání umožní. Dětem, žákům a studentům se zdravotním postižením budou speciální učebnice, speciální didaktické a kompenzační pomůcky poskytovány bezplatně za podmínek stanovených § 27. Tímto se naplňuje i čl. 23 Úmluvy o právech dítěte, pokud jde o právo jedince se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním na zvláštní péči, výchovu a profesní přípravu, aby mohl žít plným a důstojným životem a dosáhnout nejvýše možného stupně samostatnosti, nejvyššího možného vzdělání a sociálního začlenění.

Oproti platné právní úpravě se již nepočítá se samostatným odděleným systémem speciálního školství jako dosud, s výjimkou pomocné školy označované v předkládaném zákoně jako základní škola speciální; děti, žáci a studenti se zdravotním postižením a sociálním znevýhodněním budou integrováni v případech, kdy to bude možné a žádoucí, do běžných škol, v jednotlivých školách však mohou být zřizovány i jednotlivé třídy, v nichž se bude uskutečňovat vzdělávání těchto osob s využitím zejména forem a metod vzdělávání přizpůsobených jejich potřebám, nebo mohou být zřizovány celé školy, které budou specializovány na jejich vzdělávání (dnešní zvláštní škola může být nadále zřizována jako samostatná instituce, ale s názvem základní škola, která bude poskytovat vzdělávání podle upraveného vzdělávacího programu pro základní vzdělávání).

Jsou zohledněny Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady dne 14. května 1987 týkající se programu evropské spolupráce při integraci postižených dětí do běžných škol a Usnesení Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 31. května 1990 týkající se integrace dětí a mládeže s postižením do běžných systémů vzdělávání. Vytvoření zvláštních podmínek při vzdělávání, které odpovídá a vyhovuje těmto dětem, žákům a studentům ve vzdělávání, se objevuje i v dalších částech zákona, např. při úpravě podmínek přijímání do středních a vyšších odborných škol, při ukončování vzdělávání maturitní zkouškou atd.

K § 17

Školám a školským zařízením se ukládá povinnost pečovat o rozvoj nadání dětí, žáků a studentů.

K rozvoji nadání dětí, žáků a studentů nebo školy lze například uskutečňovat rozšířenou výuku některých předmětů nebo skupin předmětů. Výslovně se také umožňuje odlišná úprava organizace vzdělávání ve třídách se sportovním zaměřením nebo žákům vykonávajícím sportovní přípravu.

Mimořádně nadaným žákům a studentům se výslovně umožňuje dosáhnout požadovaného vzdělání v kratší než standardní době, např. přeskočením ročníku, pokud prokáží požadované vědomosti za ročník, který nebudou absolvovat. Pokud je žákovi umožněno přeskočit některý ročník základní školy, ukončí sice dříve základní vzdělávání, avšak příslušnou část povinné školní docházky plní dále ve střední škole.

K § 18 a 19

Ustanovení umožňuje žákům nebo studentům se speciálními vzdělávacími potřebami a také mimořádně nadaným vzdělávat se podle individuálního studijního plánu. Individuální studijní plán stanoví takovou organizaci vzdělávání žáka nebo studenta, aby se mohl s ohledem na svůj handicap nebo s ohledem na jeho nadání vzdělávat za podmínek odpovídajících jeho fyzickým nebo časovým možnostem. Ve středním a vyšším odborném vzdělávání může být individuální vzdělávací plán povolen i z jiných závažných důvodů. Posouzení těchto důvodů je ponecháno na řediteli školy.

Podmínkou pro stanovení individuálního studijního plánu je, aby i při případném zkrácení doby vzdělávání žák nebo student splnil požadavky stanovené rámcovým vzdělávacím programem příslušného oboru vzdělání, ve kterém se vzdělává, tj. byl hodnocen z obsahu učiva. Ředitel školy může individuální vzdělávací plán povolit pouze na základě předložené žádosti a doporučení školského poradenského zařízení.

Ministerstvo upraví prováděcím právním předpisem další okolnosti týkající se vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů nadaných tak, aby jejich zákonná práva byla dostatečně provedena v praxi.

K § 20

Ustanovení upravuje podmínky, za nichž je poskytováno vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona osobám, kteří nejsou občany České republiky. Tato oblast dosud nebyla v právních předpisech dostatečně ošetřena (pravidla pro vzdělávání cizinců ve veřejných školách byla upravena pouze interním předpisem ministerstva).

Návrh vychází z principu, že hlavní segmenty vzdělávání, tedy vzdělávání základní, střední a vyšší odborné je poskytováno všem cizincům, kteří pobývají na území České republiky oprávněně (včetně azylantů a účastníků řízení o udělení azylu), za stejných podmínek jako občanům České republiky. Stejné podmínky v praxi znamenají především zásadu bezplatnosti tohoto vzdělávání ve veřejných školách, stejné podmínky pro přijetí, průběh a ukončování vzdělávání apod. Na druhou stranu stejné podmínky také předpokládají schopnost cizinců vzdělávat se v českém jazyce, popřípadě v jiném jazyce, který je v dané škole jazykem vyučovacím. Z ustanovení tedy nevyplývá právo cizinců vzdělávat se na našem území ve svém mateřském jazyce.

Ustanovení dále upřesňuje postup ze strany ředitele školy při přijímání cizinců ke studiu. Cizinci se stávají žákem školy až okamžikem prokázání oprávněnosti svého pobytu na našem území, účast v přijímacím řízení ke studiu (na střední či vyšší odbornou školu) a vznik nároku na přijetí ke studiu však nejsou touto podmínkou podmíněna.

Ustanovení dále respektuje vstup České republiky do Evropské unie v tom smyslu, že je výslovně zaručen osobám se státní příslušností jiného členského státu Evropské unie přístup ke všem oblastem vzdělávání a školských služeb podle tohoto zákona za stejných podmínek jako občanům České republiky. Tyto osoby v souladu s právními předpisy ES také nemusí prokazovat oprávněnost svého pobytu na území České republiky.

Odstavec 4 je pak zachováním současného právního stavu, kdy se cizincům, kteří získali předchozí vzdělání v zahraniční škole (tedy nikoliv cizincům, kteří se v době konání přijímacích zkoušek vzdělávají ve škole na území České republiky), promíjí na jejich žádost přijímací zkouška z českého jazyka, pokud je součástí přijímací zkoušky ke studiu ve středních a vyšších odborných školách. Schopnost cizince vzdělávat se v českém jazyce se ovšem ověří rozhovorem.

Ustanovení odstavců 5 až 7 stanovuje, za jakých okolností jsou začleňováni děti pracovníků ze zemí EU do škol, v nichž plní povinnou školní docházku v České republice. Ustanovení vychází ze směrnice EU č. 77/486/EEC z 25. 7. 1977 týkající se vzdělávání dětí migrujících pracovníků a konkretizuje ji do našich podmínek. Zároveň se v souladu s touto směrnicí stanoví, že pro tyto děti zajistí krajský úřad bezplatnou přípravu českého jazyka, která jim umožní začlenit se do vzdělávání v základní škole; rovněž bude tento orgán podle svých možností podporovat výuku mateřského jazyka těchto dětí a kultury země původu. Pokud jde o vzdělávání pedagogických pracovníků, kteří budou vzdělávat děti pracovníků EU, zajistí krajský úřad jejich přípravu pro tuto činnost. Tato povinnost je zákonem svěřena krajskému úřadu při výkonu přenesené působnosti kraje, z tohoto důvodu budou případné finanční náklady spojené s jejím plněním hrazeny ze státního rozpočtu. Výši nákladů, které tato povinnost v praxi přinese, však v současné době nelze odhadnout.

K § 21 a 22

Zákon výslovně vymezuje práva a povinnosti žáků, studentů a zákonných zástupců v oblasti poskytování vzdělávání a školských služeb podle tohoto zákona.

V ustanovení § 21 jsou definována základní práva žáků, studentů a zákonných zástupců v této oblasti (další práva pak prolínají celým zákonem v rámci jednotlivých segmentů vzdělávání).

Jedná se především o právo na poskytování vzdělávání a školských služeb, které splňuje náležitosti stanovené tímto zákonem. Dále je výslovně zaručeno právo na informace o výsledcích a průběhu vzdělávání, které je sice v mnoha školách respektováno i bez zákonné úpravy, ale podle zkušeností řady zákonných zástupců nebo samotných žáků či studentů, není toto nepsané právo naplňováno vždy. Rozsah a četnost poskytování informací o vzdělávání by měly být upraveny ve školním řádu.

Dále jsou v souladu s Úmluvou o právech dítěte zaručena práva žáků a studentů (a to bez ohledu na jejich věk) zakládat samosprávné orgány žáků a studentů, pracovat v nich, a jejich prostřednictvím komunikovat s vedením školy s tím, že je výslovně stanovena povinnost ředitele a dalších pracovníků školy věnovat názorům těchto orgánů patřičnou pozornost. Vedle tohoto kolektivního práva je zaručeno také individuální právo každého žáka a studenta (opět bez ohledu na svůj věk) vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí týkajících se jejich osoby.

Důležitou součástí práce vybraných pracovníků škol – školních výchovných poradců (a nejen těchto pracovníků) je poradenská činnost vůči vzdělávaným. Právo na včasnou a účelnou radu v různých otázkách týkajících se vzdělávání je považováno za důležitou součást činnosti školy a školských zařízení. Nejde jen o pomoc při profesní orientaci žáků, byť je na tuto složku poradenské činnosti kladen značný důraz, nýbrž také o optimalizaci současného vzdělávání žáka, zejména žáků handicapovaných nebo žáků s psychickými problémy. V některých školách jsou zaváděny služby školních psychologů. Zaváděné služby tohoto typu by měly také přispět k odstraňování některých jevů spojených s šikanou ve školách, pronikáním drog a jiných toxických látek do škol a školských zařízení, apod.

Výše uvedená práva se přiměřeně vztahují i na zákonné zástupce nezletilých dětí a žáků. Za zákonné zástupce se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která je v souladu se zvláštními právními předpisy (zejména zákonem o rodině a zákonem č.109/2002 Sb.) nebo rozhodnutím soudu oprávněna v daném věci jednat za nezletilého (tedy v konkrétním případě bude mít toto postavení např. i pěstoun či osoba, které je dítě svěřeno do výchovy, přestože není obecně za zákonného zástupce považována). Pojem zákonný zástupce má pro účely navrhovaného školského zákona širší význam, než je pojem zákonný zástupce definovaný a užívaný v zákoně o rodině. Toto pojetí odpovídá současnému právnímu stavu (zákon č. 29/1984 Sb. školský zákon) i zvyklostem a praxi ve školách.

Právo na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání budou mít i osoby, které vůči zletilým žákům a studentům plní vyživovací povinnost, což současné právní předpisy neumožňují.

Kromě práv jsou žákům, studentům a zákonným zástupcům nezletilých stanoveny také povinnosti, které jsou v současné době obsaženy pouze v prováděcích právních předpisech. Výslovně jsou stanoveny povinnosti, které mají přispět k řádnému průběhu vzdělávání a školských služeb, lze zdůraznit především povinnost zletilého žáka a studenta, popřípadě zákonného zástupce nezletilého informovat školu o všech skutečnost, které se týkají zdraví a zdravotních obtíží žáků, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání. Bez těchto informací nemůže škola řádně zajistiti bezpečnost a zdraví účastníků vzdělávání, např. v hodinách tělesné výchovy.

Sankce za neplnění povinností žáků jsou stanoveny v § 31 Výchovná opatření. Pokud jde o sankce směrované vůči zákonným zástupcům dětí a nezletilých žáků, jsou zaměřeny zejména na období plnění povinné školní docházky a jsou obsaženy v zákoně o přestupcích, popřípadě trestním zákoně.

K § 23

Ustanovení upravuje organizační členění škol mateřských, základních, středních a základních uměleckých, a to na třídy. S ohledem na svůj odlišný charakter jsou pro vyšší odborné školy místo tříd stanoveny studijní skupiny, které lépe vyhovují podmínkám studia v těchto školách terciálního sektoru vzdělávání, čímž se i terminologicky označování základní organizační jednotky vyšší odborné školy blíží tomuto sektoru. Odlišné organizační členění mají rovněž konzervatoře (oddělení) a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky (kursy).

Podmínka umístění všech tříd, studijních skupin a oddělení, které jsou součástí jedné právnické osoby, na území kraje, v němž má právnická osoba své sídlo, navazuje na dnešní stav, kdy zákonem č. 564/1990 Sb., bylo stanoveno, že všechny třídy školy musí být umístěny v rámci jednoho okresu. Důvodem pro pokračující platnost tohoto ustanovení v měřítku kraje je kromě lepší organizace vzdělávání samotné školy, okolnost, že právnickým osobám budou i nadále poskytovány finanční prostředky prostřednictvím krajských úřadů. Do roku 1995 byly tzv. ”chobotnicové” školy jedním z problémů financování škol na okresní úrovni, nemluvě o rozdílné účinnosti pedagogické a řídící práce vedení školy vůči izolovaným (odloučeným) třídám.

Aby se však tento princip nestal případnou brzdou rozvoje některých například vyšších odborných škol, může ministerstvo povolit výjimku z uvedeného ustanovení, avšak jen v odůvodněných případech.

Dále je stanoveno, že ministerstvo upraví prováděcím předpisem nejnižší a nejvyšší počet dětí a žáků ve třídě a oddělení a studentů ve studijní skupině. Dále se významně posiluje postavení zřizovatele, který bude mít přímo ze zákona oprávnění stanovit z uvedeného počtu výjimku až do výše 20%. V případě, že zřizovatel povolí nižší než minimální počet stanovený vyhláškou, má zákonnou povinnost uhradit zvýšené výdaje s tím související, pokud povolí vyšší než maximální počet, musí zajistit, aby toto zvýšení nebylo na újmu kvalitě vzdělávání.

Na rozdíl od současného stavu se tak již nebude uplatňovat systém výjimek malotřídním školám, které v současné době uděluje ministerstvo. Rozhodování a zároveň povinnost uhradit zvýšené náklady na vzdělávání v této věci bude na zřizovateli.

Uvedené ustanovení se vztahuje i na třídy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny a třídy přípravné.

K § 24

Ustanovení stanoví základní parametry školního roku v základních, základních uměleckých a středních školách všech zřizovatelů, tedy jeho začátek, konec, období vyučování a období školních prázdnin. Výslovně je také zakotven pětidenní vyučovací týden.

V ostatních školách mohou být stanoveny odlišnosti v organizaci školního roku, přestože se předpokládá, že úprava organizace jejich školního roku bude v zásadě shodná.

Ministerstvo je dále zmocněno stanovit v odůvodněných jednotlivých případech další odlišnosti v organizaci školního roku. Ředitel školy je výslovně zmocněn vyhlásit v rámci školního roku 5 volných dnů, především z důvodů organizačních a technických (např.havárie ve škole).

K § 25

Oproti současné právní úpravě je počet forem vzdělávání ve středním a vyšším odborném vzdělávání rozšířen o formu distanční, neboť lze v souvislosti s rozvojem Internetu a dalších mediálních a informačních technologií očekávat, že poroste význam této formy vzdělávání, která je založena na kontaktu a zadávání úloh prostřednictvím uvedených forem komunikace. Zavedení této formy vzdělávání lze také považovat za jeden z nástrojů, kterým se systém počátečního vzdělávání otevírá vzdělávání celoživotnímu.

U stávajících forem pak dochází k jejich novému definování. Byla opuštěna kategorie ”studia při zaměstnání” jako překonaná s tím, že se umožňuje přístup ke vzdělání bez ohledu na to, zda jsou uchazeči zaměstnáni.

Délka ostatních forem než formy denní je nejvýše o jeden rok delší a všechny formy jsou rovnocenné.

K § 26

Ustanovení vymezuje délku a maximální počet vyučovacích hodin v jednotlivých oblastech vzdělávání, což se považuje za optimální např. z důvodů psychohygienických. Zároveň se umožňuje vyučovací hodiny dělit a spojovat. Pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami může rámcový nebo akreditovaný vzdělávací program stanovit další odlišnosti.

K § 27

Ustanovení stanoví kompetenci ministerstva udělovat schvalovací doložku učebnicím pro základní a střední vzdělávání, popř. tuto doložku odnímat. V případě učebnic a učebních textů zdravotnických oborů středních škol se vyžaduje dohoda s Ministerstvem zdravotnictví, aby byla zajištěna požadovaná odborná úroveň textu. Pro udělování, popř. odnímání schvalovací doložky jsou ministerstvem stanovena kritéria. Pokud jsou učebnice poskytovány bezplatně, mohou to být pouze učebnice se schvalovací doložkou.

Žákům plnící povinnou školní docházku, dětem zařazeným do přípravných tříd a žákům se zdravotním postižením jsou učebnice a učební texty uvedené v seznamu podle odstavce 1 poskytovány bezplatně ve smyslu ustanovení odstavce 3 a 4. Bezplatné poskytování učebnic žákům speciálních středních škol je nezbytné, neboť je třeba vyrovnávat jejich handicap ve vzdělávání a stát jim v tomto napomáhá.

Jelikož je pro některé rodiny žáků středních škol nákup učebnic citelným zásahem do rozpočtu, je v ustanovení odstavce 5 uložena povinnost řediteli školy zřídit fond učebnic a učebních textů, které budou zapůjčovány bezplatně žákům se sociálním znevýhodněním.

Školní potřeby, tj. potřeby, které jsou v osobním užívání žáka (psací potřeby, pastelky, sešity, pravítka apod.) hradí žák, resp. jeho rodiče, s výjimkou základních školních potřeb poskytnutých státem (rozsah stanoví ministerstvo vyhláškou) žákům přípravných tříd, žákům prvních ročníků základního vzdělávání a žákům základního vzdělávání se zdravotním postižením.

K § 28

Ustanovení vymezuje povinnou dokumentaci školy a školského zařízení, a to podle povahy své činnosti. Vymezení povinné dokumentace je nezbytné z důvodu zajištění základních informací o vzdělávací instituci a pro práci kontrolních a inspekčních orgánů v rámci jejich zákonné působnosti.

Rozhodnutí o zápisu do školského rejstříku a související doklady (stanovené v § 147) jsou nezbytné pro ověření způsobilosti školy nebo školského zařízení k poskytování vzdělávání a školských služeb v daném rozsahu, další dokumentace slouží k ověřování činnosti a kvality pedagogické práce. Hospodářská dokumentace a účetní evidence je nezbytná pro vykazování správného použití finančních prostředků.

Nové požadavky na statistické informace přicházejí jak ze strany ministerstva a krajů, tak ze strany mezinárodních organizací (EUROSTAT, UNESCO, OECD,…). V současné době se většina informací získává prostřednictvím standardních statistických výkazů, případně mimořádných šetření. Další vlastní šetření provádí ministerstvo, krajské úřady či úřady obcí s rozšířenou působností, některé údaje se navíc sbírají duplicitně. V konečném důsledku všechny tyto aktivity v poměrně velké míře zatěžují administrativu školy, která si navíc vede vlastní evidence vyhovující jejím potřebám.

Z výše uvedených důvodů se nově v odstavcích 2 a 3 definuje školní matrika jako forma vedení evidence dětí, žáků nebo studentů. Školní matrika bude obsahovat základní údaje o dítěti, žákovi a studentovi jako součást informačního systému školy/zařízení. Bude z ní možno čerpat jednak informace pro vlastní školní agendy (např. tisk vysvědčení, klasifikačních podkladů, třídních výkazů atd.), ale zejména pro výše uvedený statistický informační systém školství. Data školní matriky umožní generovat nejen náležité podklady pro potřeby aktuálního financování, ale postupně umožní i získání i velmi důležitých časových řad pro hodnocení vývoje. Školní matrika bude tedy plnit úlohu nejen směrem ke škole nebo ministerstvu, ale bude možno z ní čerpat dlouhodobě údaje o průběhu vzdělávací dráhy každého jednotlivce, a to v případě osvědčeného právního zájmu a v souladu se zvláštním předpisem. Sběr dat ze školních matrik by zároveň měl v převážné míře nahradit stávající systém sběru statistických dat, který se v současné době realizuje prostřednictvím státní statistické služby podle zákona č.89/1995 Sb. Z tohoto důvodu zákon také popisuje proces předávání údajů ze školních matrik a účel, ke kterému budou tyto údaje sloužit. Možnost automatizovaného předávání dat postupně nahradí dnešní složité a rozsáhlé "papírové výkazy" o účastnících výchovně vzdělávacího procesu, neboť bude možné požadované pohledy na strukturu dětí, žáků a studentů generovat daleko efektivněji přímo ze zdrojových dat centrální školní matriky. V důsledku tedy jde o nahrazení jednoho systému druhým, nikoli o duplicitní sběr a předávání shodných údajů.

Pokud škola k vedení evidence o svých žácích využívá výpočetní techniku, bude pro ni podstatně snadnější předat do centrální databáze již jednou pořízená data než sumarizovat údaje do výkazu. Výběry dat z evidencí škol bude možné v budoucnu provádět podle potřeby, nikoli jen jednou do roka. Při zavádění školní matriky a především při předávání dat do centrální databáze se počítá s postupným zaváděním sběru dat z evidencí škol nejprve na vyšších odborných školách, následně na středních školách, dále na školách základních, případně na školách mateřských. Do jednotlivých stupňů škol jsou zahrnuty i školy speciální. Ve školách se tak postupně sníží administrativa a i vlastní předávání dat bude mnohem jednodušší a možné v mnohem kratším časovém horizontu, než je tomu nyní.

Na vysokých školách v ČR je matrika studentů zavedena od roku 1998 a zkušenosti s ní svědčí o významném zefektivnění práce se sběrem statistických dat a související administrativou.

Při nakládání s osobními údaji obsaženými ve školních matrikách se bude postupovat v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb.

Údaje o zdravotní způsobilosti, popřípadě zdravotních obtížích, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání, jsou evidovány především s ohledem na ochranu zájmů žáka a snahu poskytnout mu co nejlepší podmínky pro vzdělávání. Vzhledem k tomu, že tyto údaje jsou podstatné pouze pro práci školy se žákem, nebudou sdružovány ministerstvem nebo jím zřízenou organizací a nebudou poskytovány žádnému subjektu (s výjimkou subjektů se zákonným oprávněním).

Údaje o zdravotním postižení, zdravotním znevýhodnění a sociálním znevýhodnění je nezbytné ve škole evidovat opět z důvodu veřejného zájmu, a to zájmu na ochranu zdraví žáků a na vytvoření odpovídajících pedagogických (při přijímání, průběhu i ukončování vzdělávání žáků a studentů, jejichž zdravotní stav to vyžaduje, např. organizace maturitní zkoušky apod.) i materiálních podmínek, které toto vzdělávání zajistí. Informovanost školy o těchto skutečnostech je podmínkou fungujícího vztahu mezi školou a žákem. Pouze údaj o sociálním znevýhodnění bude škola evidovat pouze v případě, že zákonný zástupce nebo žák tento údaj škole poskytne a tím projeví zájem, aby se žákem bylo zacházeno jako se žákem se sociálním znevýhodněním. Údaj o zdravotním postižení, zdravotním nebo sociálním znevýhodnění je také nezbytný z důvodu finančních. Systém financování školství počítá s tím, že na vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami jsou poskytovány zvláštní příplatky, ze kterých jsou hrazeny zvýšené výdaje na vzdělávání těchto žáků (učební a didaktické pomůcky, asistenti pedagogů apod.). Tyto údaje tedy musí být sdružovány pro tyto účely, ovšem zákon stanoví, že pouze v anonymizované podobě, aby nedošlo k narušení ochrany osobních údajů.

Podle názoru předkladatele je přijaté řešení v souladu s požadavkem Směrnice ES č. 95/46/ES (zpracovávání uvedených údajů je stanoveno z důvodu důležitého veřejného zájmu). V případě přijetí tohoto návrhu bude zpracování údajů oznámeno Evropské komisi.

V odstavci 7, 8 a 9 je upraven režim nakládání s tiskopisy vysvědčení a ostatních dokladů o vzdělání. Zachovává se současná kompetence ministerstva stanovit závazně formu a obsah platných tiskopisů a povinnost ministerstva tyto tiskopisy zveřejňovat jak způsobem umožňujícím dálkový přístup, tak ve Věstníku. Dále jsou rámcově upraveny podmínky pro vydávání druhopisů a opisů dokladů o vzdělání. Výslovně je zakotveno oprávnění školy požadovat za tyto služby úhradu ve výši vynaložených nákladů (nejvýše však 100,- Kč).

K § 29

Je stanoveno, že školy a školská zařízení jsou při vzdělávání a s ním souvisejících činnostech povinny přihlížet k základním fyziologickým a psychickým potřebám účastníků vzdělávání a zajišťovat jejich ochranu před možnými riziky, zejména před sociálně patologickými jevy.

Zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví účastníků vzdělávání je jednou z prvořadých povinností vedení škol a školských zařízení. Konkrétní opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a pracovníků musí být uvedena ve školních řádech. Způsob evidence a postup při hlášení školních úrazů bude upraven samostatnou prováděcí vyhláškou vydanou ministerstvem.

K § 30

Oproti současnému stavu je výrazně posíleno postavení a význam školního a vnitřního řádu školy a školského zařízení a tím i autonomie jednotlivých škol a školských zařízení.

V těchto interních předpisech by mělo být upraveno vše, co není výslovně stanoveno právními předpisy, ale je podstatné pro řádný chod školy nebo školského zařízení (např. pravidla pro omlouvání nepřítomnosti ve vyučování, pravidla pro zacházení s majetkem, závažné důvody, pro které může být žák vyloučen (§ 31), pravidla pro vzájemné vztahy žáků a pedagogických pracovníků, pravidla pro hodnocení žáků a studentů apod.

Nezbytné oblasti, které musí být upraveny školním nebo vnitřním řádem, jsou uvedeny v odstavci 1. Školní nebo vnitřní řád nesmí být v rozporu s právními předpisy a nemůže ukládat další povinnosti, které nemají oporu v právních předpisech.

Zveřejnění školního nebo vnitřního řádu znamená umístit jej na místě přístupném pro žáky i pro všechny pracovníky školy, například v hale školy, do níž mají všichni uvedení přístup. Se školním řádem musí být výslovně seznámeni všichni žáci a studenti a o jeho vydání musí být informováni rovněž zákonní zástupci nezletilých žáků.

Dále se umožňuje řediteli střední a vyšší odborné školy vydat stipendijní řád, na jehož základě lze poskytovat prospěchové stipendium. Podmínkou jeho vydání je souhlas zřizovatele školy (neboť případná stipendia budou hrazena z provozních prostředků poskytovaných zřizovatelem). V zákoně, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím školského zákona, se zároveň navrhuje přímá novela zákona o daních z příjmů za účelem osvobození od daně z příjmu v případě stipendií udělovaných středními a vyššími odbornými školami.

K § 31

Výchovná opatření jsou částečně přejata z dosud uplatňovaných opatření pro posílení kázně obsažených ve vyhláškách o základní škole a o střední škole, proti současnému stavu se rozsah nijak výrazně nemění. Vzhledem k tomu, že se jedná o taková opatření, která nemají (s výjimkou vyloučení a podmínečného vyloučení ze školy) dopad do základních práv a povinností žáků a studentů (např. napomenutí třídního učitele), bude jejich konkrétní výčet stanoven podzákonným právním předpisem.

Naopak přímo zákonem musí být upraveny podmínky pro podmíněné vyloučení ze školy a vyloučení ze školy s ohledem na výrazný zásah takového rozhodnutí do práv žáka nebo studenta. Výslovně je stanoveno, že žáka nebo studenta lze podmíněně vyloučit nebo vyloučit pouze ze závažných důvodů explicitně stanovených tímto zákonem nebo školním nebo vnitřním řádem, s nímž musí být v souladu s § 30 každý žák a student seznámen. Uvedené klade vyšší nároky na ředitele školy, aby formuloval tato pravidla jednoznačně. Dále je výslovně stanoveno, že ze vzdělávání ve škole nelze vyloučit žáka, který plní povinnou školní docházku, což platí i v případě soukromých nebo církevních škol.

O podmínečném vyloučení nebo vyloučení žáka nebo studenta ze vzdělávání informuje ředitel pedagogickou radu.

Rozhodování o podmíněném vyloučení a vyloučení ze strany ředitele veřejné školy je správním řízením, na které se v plném rozsahu vztahuje správní řád.

K § 32

Ustanovení je obdobou již platného ustanovení § 58a zákona č. 29/1984 Sb. Je snahou navrhovatele, aby vzdělávání ve školách a školských zařízení nebylo ovlivňováno činností politických stran a hnutí. Za politickou činnost se nepovažuje výuka nebo např. beseda s představitelem politické strany nebo hnutí na téma obsažené v rámcovém či školním vzdělávacím programu nebo v učebních osnovách vyučovacího předmětu, např. občanské výchovy, za účelem seznámení žáků s politickým systémem, Ústavou ČR, Evropskou unií a dalšími obecnými tématy.

Za reklamu, která není ve školách a školských zařízeních povolena, se považuje taková reklamní činnost, která je v rozporu s cíli a obsahem vzdělávání, která nabádá ke kouření, konzumaci alkoholických nápojů, odporuje zdravému životnímu stylu apod. Taková reklama, která může vést k ohrožení zdraví, psychického nebo morálního vývoje vzdělávaných, nebo která ohrožuje či poškozuje životní prostředí, je zakázána.

K § 33 až 35

Cíle předškolního vzdělávání jsou vodítkem pro stanovení rámcového vzdělávacího programu předškolního vzdělávání ministerstvem a posléze školního vzdělávacího programu samotné mateřské školy. Naplňování cílů předškolního vzdělávání (jak při samotném vzdělávání, tak při koncipování příslušných vzdělávacích programů) musí být zároveň v souladu s obecnými cíli vzdělávání podle § 2 tohoto zákona.

Zásadním novým prvkem je uložení povinnosti řediteli mateřské školy přednostně přijmout dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. Tato povinnost ředitele mateřské školy (a současně právo rodiče, aby dítě bylo přijato) byla stanovena na základě snahy státu o vyrovnání případných nerovností, resp. handicapů nebo rozdílů v úrovni sociokulturního vývoje dětí v předcházejícím období. Opatření však nesměřuje k prodloužení povinné školní docházky, zakotvuje se pouze právo na umístění v předškolním vzdělávání, nikoliv povinnost se tohoto vzdělávání účastnit.

Pokud by kapacita mateřské školy byla naplněna, může ředitel omezit přijímání mladších dětí do mateřské školy ve prospěch dětí v posledním roce před zahájením povinné školní docházky; pokud by byla v takovém případě kapacita nedostačující a rodiče budou chtít své dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky umístit do mateřské školy, je povinna obec zajistit umístění tohoto dítěte v jiné mateřské škole.

Povinnosti obce při zajišťování podmínek pro předškolní vzdělávání dětí v posledním roce před zahájením povinné školní docházky stanoví § 178.

V mateřské škole mohou být děti umístěny zpravidla od tří let věku (výjimečně tedy i děti mladší, např. v případě sourozenců), ale i po dovršení šesti let věku, pokud jim byl například povolen odklad povinné školní docházky.

Kompetence rozhodovat o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání je svěřena pouze řediteli mateřské školy (a to i v případech, kdy počet přihlášených dětí přesáhne počet, které lze přijmout). Vychází se z toho, že ředitel je ten, kdo je odborně nejlépe schopen problematiku posoudit ( a to v rámci správního rozhodování v případě veřejných mateřských škol – viz § 165 odst. 2).

Nově se umožňuje, aby ředitel mateřské školy se souhlasem krajského úřadu zřídil funkci asistenta pedagoga, ovšem pouze pro děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky, pokud jsou mezi nimi děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Souhlas krajského úřadu je nezbytný s ohledem na finanční náročnost tohoto opatření.

Ukončení předškolního vzdělávání dítěte ze strany ředitele mateřské školy je vážným zásahem do práv dítěte i jeho zákonného zástupce, a je proto upraveno zákonem. Posouzení, zda byly naplněny podmínky pro ukončení vzdělávání v mateřské škole, náleží řediteli; vlastnímu rozhodnutí musí předcházet písemné upozornění alespoň jednoho zákonného zástupce dítěte, že tento krok ředitel hodlá učinit. Stanovení lhůty na splátku úplaty za vzdělávání v mateřské škole je dáno ředitelem mateřské školy po dohodě se zřizovatelem, uvedený dovětek v tomto ustanovení má odstranit přílišnou tvrdost zákona v případech, kdy dojde pro zákonné zástupce dítěte k neočekávané situaci, například po ztrátě zaměstnání rodiče.

Podmínky úplaty za předškolní vzdělávání jsou upraveny v § 123.

K § 36 a 37

Povinnost školní docházky zakotvuje článek 33 Listiny základních práv a svobod s tím, že délka této povinnosti bude stanovena zákonem.

Návrh se vyrovnává s dosud neupravenou skutečností, do kolika let věku vzdělávané osoby je nutno plnit povinnou školní docházku, neboť teoreticky by mohl nastat případ, kdy žák z různých příčin (zdravotních nebo zanedbání povinnosti ze strany zákonných zástupců) nenastoupí v obvyklém věku (resp. ani do dosažení 17 let věku) k plnění povinné školní docházky. Přesný okamžik ukončení povinné školní docházky je stanoven v § 43.

Uvedené však neznamená zánik práva na pokračování v základním vzdělávání (viz § 55). Rozlišuje se tedy ukončení povinné školní docházky a ukončení základního vzdělávání získáním stupně základního vzdělání. Žák například ukončí povinnou školní docházku, tj. devět let docházky do školy, které stanoví zákon, v nižším ročníku základní školy než devátém. Aby mohl získat základní vzdělání, které se dosahuje ukončením posledního devátého ročníku základního vzdělávání, umožňuje se mu, aby i po splnění povinné školní docházky mohl pokračovat v základním vzdělávání, a to do osmnácti let věku.

Na rozdíl od současného stavu, návrh výslovně vymezuje osobní rozsah povinnosti školní docházky, a to i ve vazbě na připravovaný vstup České republiky do Evropské unie a předpokládaný zvýšený počet státních příslušníků jiného členského státu na našem území.

I nadále zůstává zachována možnost zákonného zástupce vybrat školu podle svého uvážení. Zároveň je však stanoveno právo žáka být přijat do základní školy zřizované obcí nebo svazkem obcí se sídlem ve školském obvodu, v němž má žák trvalý pobyt. Takové žáky je ředitel školy povinen přijmout, a to až do výše povoleného počtu žáků uvedeného ve školském rejstříku. Totéž platí i pro žáky umístěné ve školském zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy se sídlem v tomto školském obvodu.

Povinnosti obce při zajišťování podmínek pro plnění povinné školní docházky jsou stanoveny v § 178.

Ustanovení o odkladu povinné školní docházky se neodchyluje od dosavadní právní úpravy, pro odložení se ponechává doba prvního pololetí, neboť jde o osvědčenou praxi. První tři měsíce jsou určeny k adaptaci žáka, mohou se objevit obtíže i u žáků, kteří se v dalších měsících vzdělávají bez problémů. U některých dětí problémy přetrvávají a teprve poté je možno rozhodnout o jejich nedostatečné vyspělosti.

K § 38

Ustanovení umožňuje, aby za zákonem vymezených podmínek absolvoval žák část nebo celou povinnou školní docházku jinak, než docházkou do školy zapsané do školského rejstříku, a to především ve škole mimo území České republiky, ve škole zřízené při diplomatické misi nebo konzulárním úřadu ČR v zahraničí nebo formou individuální výuky v zahraničí, pokud žák nemůže plnit povinnou školní docházku ve škole v zahraničí. Ve zcela výjimečném případě může žák plnit povinnou školní docházku také ve vzdělávací instituci na území České republiky, která není zapsána ve školském rejstříku a je provozována zahraničním zřizovatelem (v současné době např. Lycée Francais de Praque, International School of Praque). Toto zaručuje zajištění plnění povinné školní docházky v rámci mobility osob.

Je nutné zdůraznit, že žák s trvalým pobytem na území České republiky bude současně žákem spádové školy nebo jiné školy zapsané ve školském rejstříku a bude pravidelně konat zkoušky z vybraných předmětů na této škole, aby byla zajištěna kontinuita vzdělávání žáka a vytvořeny podmínky pro návrat žáka do české školy.

K § 39

Žáci víceletých gymnázií a osmiletých konzervatoří plní příslušnou část povinné školní docházky ve střední škole.

Návrh nově zavádí možnost převedení žáka víceletého gymnázia nebo osmileté konzervatoře do příslušného ročníku základní školy na základě rozhodnutí ředitele střední školy. Toto převedení je však ve všech případech (i v případě neprospěchu žáka) vázáno na souhlas zákonného zástupce. Návrh v této věci respektuje zákaz vyloučení žáka ze školy v rámci plnění povinné školní docházky. Pokud byl žák řádně na střední školu, ve které plní povinnou školní docházku přijat, má právo zde povinnou školní docházku také ukončit.

K § 40 a 41

Zákon zavádí dva výjimečné způsoby plnění povinné školní docházky, a to individuální vzdělávání (dnešní experimentální domácí vzdělávání) a vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením (v současné době řešené dočasným prominutím povinné školní docházky).

Individuální vzdělávání je pojato jako výjimečný institut, a to zejména pro děti se zdravotními obtížemi, které jim nedovolují vzdělávat se ve škole, popřípadě pokud jsou pro to jiné závažné důvody. Individuální vzdělávání je umožněno pouze žákům prvního stupně základní školy, neboť obsah vzdělávání na druhém stupni je již tak náročný, že musí být zajištěn pedagogy s příslušnou aprobací na jednotlivé předměty.

O povolení individuálního vzdělávání bude rozhodovat ředitel školy, kam byl žák přijat k plnění povinné školní docházky.

Další podmínkou pro povolení individuálního vzdělávání je, aby osoba, která žáka bude vzdělávat, získala alespoň střední vzdělání s maturitní zkouškou.

Žák se bude podrobovat přezkoušení z vybraných předmětů ve škole, kde je evidován, a to tak, aby mohl být hodnocen za každé pololetí školního roku. Zákonný zástupce žáka bude mít právo žádat o komisionální přezkoušení žáka, pokud bude mít pochybnosti o tom, že žák byl školou hodnocen správně.

Ředitel školy je povinen zařadit žáka do příslušného ročníku základního vzdělávání v základní škole, jakmile o to zákonný zástupce požádá.

Na individuální vzdělávání žáka poskytuje škola, kam byl žák přijat k plnění povinné školní docházky, zákonnému zástupci pouze učebnice a základní školní potřeby v rozsahu stanoveném nařízením vlády. Žákům se zdravotním postižením bude škola bezplatně poskytovat speciální učebnice a speciální kompenzační a didaktické pomůcky, které potřebují s ohledem na své postižení. Jiné výdaje na individuální vzdělávání, dopravu do školy k přezkoušení, případně na další učební pomůcky hradí zákonný zástupce individuálně vzdělávaného žáka, s výjimkou výdajů na činnost školy, do níž byl žák přijat k plnění povinné školní docházky (mzdové výdaje na pedagogické pracovníky, kteří budou žáka metodicky vést a přezkušovat apod.).

Ustanovení o vzdělávání dětí s hlubokým mentálním postižením se týká žáků, u nichž došlo k tak vážnému mentálnímu postižení, že podle vyjádření lékařů nejsou schopni absolvovat povinnou školní docházku ani v nynější pomocné škole, resp. základní škole speciální podle tohoto zákona. Odpovědnost za zajištění odpovídajícího způsobu vzdělávání nese krajský úřad.

K § 43

Ustanovení jednoznačně vymezuje okamžik, kdy je ukončena povinná školní docházka, což je důležité z hlediska nejen sociálního zabezpečení vzdělávané osoby, ale například s ohledem na vznik způsobilosti být zaměstnancem podle zákoníku práce.

K § 44 až 46

Cíle základního vzdělávání jsou vodítkem pro vypracování rámcového vzdělávacího programu ministerstvem a posléze pro stanovení školního vzdělávacího programu oblasti základního vzdělávání. Naplňování cílů základního vzdělávání (jak při samotném vzdělávání, tak při koncipování příslušných vzdělávacích programů) musí být v souladu s obecnými cíli vzdělávání podle § 2 tohoto zákona.

Výslovně je stanoveno, že stupně základního vzdělání dosáhnou také žáci, kteří úspěšně ukončí odpovídající ročník víceletého gymnázia nebo osmileté konzervatoře. Uvedeným je rovněž deklarováno, že po obsahové stránce (vzdělávacím programem) odpovídá druhý stupeň základní školy nižšímu stupni víceletého gymnázia.

Stupeň základů vzdělání se výslovně stanoví pro žáky, kteří ukončí vzdělávací program základní školy speciální (současné pomocné školy). Jde o žáky, kteří sice budou plnit povinnou školní docházku, ale nebudou pravděpodobně moci naplnit podmínky rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Z tohoto důvodu mají základní školy speciální možnost využít vlastních vzdělávacích programů, které budou respektovat míru postižení vzdělávaných žáků.

Pokud jde o členění základního vzdělávání a jeho délku, návrh se neliší od současného stavu. Ponechává se v platnosti již uplatňovaná možnost prodloužit základní vzdělávání pro žáky se zdravotním postižením. Dosud byla tato možnost dána pouze speciálním školám v dikci platného školského zákona; po začlenění části dosavadních speciálních vzdělávacích programů do základních škol, je však nutné tuto možnost upravit v duchu navrhované změny.

Nově se zavádí možnost ředitele školy zavést se souhlasem krajského úřadu funkci asistenta pedagoga v přípravných třídách, ve třídách základní školy speciální, a v odůvodněných případech i v jiných třídách základní školy. Jde především o pedagogickou podporu pro učitele (například v případech etnických minorit, kdy by vzájemné dorozumění s učitelem bylo bez prostřednictví asistenta obtížné, a dále v případech žáků se zdravotním postižením).

K § 47 a 48

Přípravné třídy základní školy jsou osvědčenou praxí posledních let, i když doposud poskytovaly vzdělávání na základě experimentu, neboť jejich činnost není standardně obsažena v současných školských předpisech. Přípravné třídy mohou být zřizovány tam, kde vzniká potřeba před nástupem do základní školy vyrovnat rozdílnost dosavadní výchovy dětí z rozmanitého sociokulturního prostředí a z různých příčin nelze využít nabídky a možností, které poskytují mateřské školy. Posláním přípravných tříd není výuka obdobná vzdělávání v základní škole nebo případné učení v předstihu, podstatou činnosti v přípravných třídách je v mnohých případech naučit děti komunikaci v českém jazyce a vzájemné komunikaci, základům sebeobsluhy, apod.

Přípravné třídy mohou zřizovat pouze obce, svazky obcí nebo kraje, a to pouze při základních školách. O zařazování žáků do přípravné třídy rozhoduje ředitel školy na žádost zákonného zástupce a současně písemného doporučení školského poradenského zařízení.

Ustanovení o základní škole speciální (dnešní pomocné škole) odpovídá dosaženému stavu v oblasti péče o těžce mentálně postižené žáky. Potřeba věnovat těmto žákům speciální péči je vyjádřena návrhem na ponechání samostatného typu základní školy ve školském systému a prodloužením jejich vzdělávání proti obvyklé délce základního vzdělávání o jeden školní rok. Kromě odlišné délky vzdělávání v základní škole speciální, je možno využít před nástupem žáka do základní školy speciální ještě další specifické přípravy v celkové délce jednoho až tří let.

K § 49 a 50

V tomto ustanovení jsou upraveny podmínky, za nichž je umožněno žákovi základní školy přestoupit do jiné základní školy. Uvedené ustanovení neřeší přestup ze základní školy do víceletých gymnázií nebo osmileté konzervatoře, protože v takovém případě není možný přestup, ale jen přijetí do víceletého gymnázia nebo osmileté konzervatoře.

Ustanovení dále upravuje např. postup v případě, kdy je žákovi a jeho zákonnému zástupci doporučeno vzdělávat se ve třídě nebo škole uskutečňující vzdělávací program dnešní zvláštní školy, která je v navrhovaném zákoně pojímána jako specifický vzdělávací program základní školy. Podmínkou pro převedení žáka do takového vzdělávacího programu je výslovný souhlas jeho zákonného zástupce.

Při přestupu či převedení žáka vytvoří škola, kde se žák bude nadále vzdělávat, podmínky pro vyrovnání jeho znalostí, které vyplývají z možných rozdílů ve školních vzdělávacích programech.

V následujícím ustanovení jsou uvedeny povinnosti zákonného zástupce a školy v případech, kdy se žák nemůže účastnit vzdělávání. Ustanovení upravuje případy, kdy žák nemůže například ze zdravotních nebo jiných závažných důvodů účastnit výuky např. tělesné výchovy. Nově se upravuje povinnost škol stanovit odpovídající způsob vzdělávání žáka plnícího povinnou školní docházku v případech, kdy žák je dlouhodobě nemocen. Aby bylo možno v případech, kdy je vzdělávání možné, naplnit povinnost školy zajistit vzdělávání žáka odpovídajícím způsobem, je současně uloženo zákonným zástupcům žáka spolupracovat se školou, resp. vytvořit vhodné podmínky pro vzdělávání tohoto žáka.

K § 51

Ustanovení upravuje vydávání vysvědčení, které by mělo stejně jako dosud podávat žákovi a jeho zákonným zástupcům informaci o celkových výsledcích vzdělávání v daném pololetí. Frekvence vydávání vysvědčení zůstává zachována v souladu se současnou úpravou. Nově se zavádí možnost vydat žákovi na konci prvního pololetí pouze výpis z vysvědčení, který bude obsahovat údaje shodné s oficiálním tiskopisem vysvědčení, nebude však vydán na oficiálním tiskopisu vysvědčení. Tato možnost bude řešit technické problémy s tiskem vysvědčení na tiskárně, kdy při tisku údajů za 2. pololetí způsoboval např. mírně přeložený tiskopis potíže a školy musely tisknout celé vysvědčení znovu.

Ustanovení umožňuje používat slovní hodnocení ve všech předmětech a všech ročnících. Žák může být z některého předmětu hodnocen slovně a z jiného klasifikačním stupněm. Oba způsoby hodnocení jsou rovnocenné. Ředitel školy je při rozhodování o volbě způsobu hodnocení vázán souhlasem školské rady. Slovní hodnocení je podrobnější, má pozitivně motivační charakter. Obsahuje konkrétní vyjádření toho, co žák v daném předmětu zvládl a v jaké kvalitě a vymezuje i další postup rozvoje žáka vzhledem k jeho individuálním předpokladům. Záměr umožnit slovní hodnocení je v souladu se závěry Národního programu rozvoje vzdělávání v ČR.

V předmětech výchovného zaměření (například výtvarná, hudební, tělesná výchova nebo pracovní činnosti) bude prováděno jen slovní hodnocení, nebudou známkovány (klasifikovány). Výjimkou z uvedeného principu bude předmět občanská výchova (pokud bude jako samostatný předmět), což bude také uvedeno v rámcovém vzdělávacím programu. Další výjimkou mohou být předměty výchovného charakteru, které jsou však pro základní školu důležité vzhledem k jejímu zaměření. Výsledky žáků ve výchovně zaměřených předmětech jsou do značné míry závislé na předpokladech žáka k danému oboru (hudební sluch, schopnost se výtvarně vyjadřovat, fyzické dispozice ke sportu, apod.). Je proto velmi obtížné vyjádřit výkony žáka pouze jednou známkou. Slovní hodnocení může dobře vystihnout průběh vzdělávání vzhledem k předpokladům žáka.

Žák s vývojovou poruchou učení může být hodnocen slovně i v případě, že ostatní žáci ve třídě jsou hodnoceni klasifikací.

Při přestupu žáka na školu, která hodnotí jiným způsobem, převádí výchozí škola hodnocení žáka do formy, kterou užívá druhá škola. Vychází se ze zásady, že převod hodnocení provádí škola, ze které žák odchází, neboť má dostatek informací o vývoji žáka a pro jeho objektivní hodnocení.

Nově se zavádí institut výstupního hodnocení, které se bude vydávat současně se standardním vysvědčením, a to vždy v devátém roce povinné školní docházky nebo v případě, kdy se žák z pátého nebo sedmého ročníku hlásí k přijetí na střední školu. Hodnocení obsahuje slovní vyjádření o celkových výsledcích vzdělávání žáka v průběhu povinné školní docházky, jeho předpokladech pro další profesní rozvoj, o jeho vlastnostech a schopnostech majících vliv na vzdělávání. Ve výstupním hodnocení jsou uvedeny základní osobní údaje o žákovi, shodné s údaji na vysvědčení, jsou uvedeny ročníky, které žák opakoval s udáním důvodu, účast na olympiádách a jiných soutěžích, dosažená úroveň znalosti cizích jazyků, českého jazyka a matematiky, úroveň dosažení vzdělávacích cílů stanovených rámcovým vzdělávacím programem v ostatních vzdělávacích oblastech. Výstupní hodnocení slouží mimo jiné i jako podklad pro přijímací řízení na střední školy (viz § 60 odst. 4).

K § 52

Pokud jde o postup žáka do vyššího ročníku, stanoví se, že postupuje žák, jehož hodnocení bude ve všech povinných předmětech stanovených rámcovým vzdělávacím programem lepší než nedostatečné (vyjádřeno klasifikačními stupni), s výjimkou předmětů výchovného zaměření, které bývá značně subjektivní a závisí často na vrozených předpokladech žáka, navíc v mnohých případech zhoršená známka z výchovně zaměřeného předmětu spíše supluje známku z chování.

Nově se zavádí možnost opakovat ročník na každém stupni pouze jednou, poté žák postupuje do vyššího ročníku bez ohledu na prospěch (s výjimkou opakování ze zdravotních důvodů). Předkladatelé jsou toho názoru, že:

- žák, který propadne a dostává se do třídního kolektivu mladších žáků, obvykle i z pocitu vlastní degradace, chová se vůči spolužákům agresivně; jeho prospěch se přitom nijak výrazně nezlepší,

- žák, který z některého předmětu nebo některých předmětů neprospívá a zůstane v kolektivu svých vrstevníků, může být motivován k lepšímu výkonu právě tím, že zůstává ve své třídě;

- pokud žák opakuje ročník, zvláště několikrát, se s některými vyučovacími předměty a obsahy učiva již nikdy nesetká, což pro jeho další život nebude také nijak prospěšné;

- opakování ročníku doporučujeme v případě, když o to požádá zákonný zástupce žáka z důvodu žákova dlouhodobého onemocnění, kdy nemohl být vzděláván ani podle individuálního vzdělávacího plánu a zameškanou látku by se doučoval jen velmi obtížně.

V případě, kdy je žák dlouhodobě nemocen nebo nebyl z jiných důvodů hodnocen a škola nemá dostatek podkladů pro objektivní hodnocení žáka, umožňuje se řediteli školy stanovit náhradní termíny pro hodnocení.

I nadále v souladu se současnou úpravou je zachováno právo zákonného zástupce žáka odvolat se proti hodnocení žáka na konci příslušného pololetí, pokud má pochybnosti o jeho správnosti a chce využít práva na komisionální přezkoušení žáka.

K § 53

Ustanovení zakládá právo žáka konat opravné zkoušky, a to v případě, že neprospěl nejvýše ze dvou povinných předmětů mimo předmětů výchovného zaměření. Pokud žák neprospěl ze tří a více povinných předmětů (mimo předmětů výchovného zaměření), předpokládá se, že jeho nedostatky ve vzdělání jsou takového rozsahu, že je nelze doplnit do termínu opravných zkoušek a žák opakuje ročník. Pokud žák již na daném stupni opakoval ročník, postoupí do vyššího ročníku bez ohledu na prospěch, opravné zkoušky nekoná.

Termín konání opravných zkoušek se stanovuje nejpozději do konce letních prázdnin. Vzhledem k nutnosti zachování objektivity přezkoušení žáka stanovuje zákon opravnou zkoušku jako zkoušku komisionální. Dále jako ochranu před nadměrnou zátěží žáka omezuje počet zkoušek v jednom dni na jednu.

Stanoví se, že pokud žák nevykoná opravnou zkoušku úspěšně nebo se k ní nedostaví, neprospěl. Zároveň se umožňuje v závažných případech (předpokládají se zejména zdravotní důvody) posunout termín opravných zkoušek do 15. září. V době od 1. září do termínu konání zkoušky je žák zařazen do nejbližšího ročníku nebo znovu do devátého ročníku (zůstává žákem školy). Postup je shodný se současnou úpravou.

V zájmu ochrany práv žáka a zajištění objektivity při opravné nebo komisionální zkoušce se zavádí v odstavci 4 možnost konat tyto zkoušky na jiné škole a za účasti školního inspektora. Kompetence rozhodnout jsou v daných případech svěřeny krajskému úřadu.

K § 54 až 56

Ustanovení upřesňuje, jakým dokladem je stvrzováno žákem dosažené základní vzdělání. Nově se zákonem zavádí doložka na vysvědčení z devátého ročníku základní školy jako dokladu o ukončeném základním vzdělávání. Obdobně je zavedena doložka o získání základního vzdělání na vysvědčení za druhé pololetí druhého ročníku gymnázia nebo čtvrtého ročníku osmiletého gymnázia nebo konzervatoře. Na závěr kursu pro získání základního vzdělání, který může být organizován pro uchazeče, kteří splnili povinnou školní docházku, ale nezískali základní vzdělání, bude vydáváno vysvědčení z tohoto kursu s doložkou stejnou, jako v případě vysvědčení ze základní školy.

Dále je upřesněno, kdy přestává být žák žákem základní školy; toto jednoznačné stanovení termínu nebylo dosud v zákoně obsaženo a je důležité s ohledem na postavení žáka pro sociální účely.

Je výslovně stanoveno, že žák, který splnil povinnou školní docházku, ale zatím nezískal stupeň základního vzdělání, může v základním vzdělávání automaticky pokračovat, pokud splní podmínky pro postup do vyššího ročníku a nedosáhl věku 18 let. Tato hranice může být v odůvodněných případech ředitelem školy posunuta v případě žáků se zdravotním postižením až na 20 let. V případech zdravotně postižených žáků, kterým se bude prodlužovat školní docházka do 20 let, se stanoví, že ředitel školy bude spolupracovat s příslušným úřadem práce tak, aby byla nalezena optimální forma jejich dalšího vzdělávání, případně pracovního uplatnění.

Ustanovení dále stanoví možnost, aby základní škola nebo střední škola mohla organizovat kurs pro získání základního vzdělání.

Některé další nezbytné podrobnosti o základním vzdělávání budou upraveny prováděcím předpisem ministerstva.

K § 57 a 58

Ustanovení charakterizuje cíle vzdělávání, které je poskytováno ve středních školách tak, aby se odlišovalo od jiných stupňů vzdělání a současně zahrnovalo různorodé výstupy vzdělávání z těchto škol. Cíle vzdělávání budou opět důležité pro tvorbu rámcových i školních vzdělávacích programů i kontrolní činnost České školní inspekce.

Návrh obsahuje výčet stupňů vzdělání, kterých je možno dosáhnout v oblasti středního vzdělávání. Nově se definuje stupeň ”střední vzdělání”, kterého mohou dosáhnout absolventi oborů vzdělání s jednoletou nebo dvouletou přípravou, která nekončí výučním listem a přesto poskytuje určitou odbornost.

Pro žáky, kteří ukončují ve dvouletých a tříletých oborech vzdělání ukončovaných závěrečnou zkouškou a výučním listem, se nově vymezil stupeň „střední vzdělání s výučním listem“.

S ohledem na rozšiřování všeobecného a obecně odborného základu středního vzdělávání, které by mělo vytvořit základy pro možnosti širšího uplatnění absolventů ve společnosti a na trhu práce a rozšířit možnosti účasti v celoživotním vzdělávání a snadnější rekvalifikaci, se navrhuje spojit stávající stupeň úplného středního a úplného středního odborného vzdělání do stupně vzdělání označeného jako „střední vzdělání s maturitní zkouškou“.

V nařízení vlády, které stanoví soustavu oborů vzdělání, bude zároveň stanoveno rozčlenění oborů podle stupňů vzdělání, kterých je možné dosáhnout a dále bude stanovena návaznost na stávající studijní a učební obory, aby byla zachována kontinuita. Rovněž bude stanoven počet žáků ve skupině na jednoho učitele odborného výcviku.

Zároveň je v § 185 odst. 5 a 6 je výslovně deklarováno, že stupně vzdělání dosažené před nabytím účinnosti tohoto zákona zůstávají nedotčeny a dále se vymezuje přechodový můstek mezi dosavadními a novými stupni vzdělání.

K § 59 až 64

Ustanovení § 59 respektuje stav dosažený zákonem č. 19/2000 Sb., kterým byl novelizován platný školský zákon, a který umožňuje, aby ke vzdělávání v jakékoliv střední škole mohl být přijat každý, kdo splnil povinnou školní docházku a splnil podmínky pro přijetí. Výslovně toto ustanovení také počítá s tím, že mimořádně nadaní žáci mohou dosáhnout základního vzdělání před splněním povinné školní docházky.

Zachovává se současný stav v tom smyslu, že v rámci přijímacího řízení se rozhoduje o přijetí uchazeče ke studiu na základě prokázání jeho vhodných schopností, vědomostí, zájmů a zdravotní způsobilosti.

Ustanovení § 60 upravuje přijímání do prvního ročníku střední školy s výjimkou přijímání do prvního ročníku víceletých gymnázií a uměleckých středních škol (ve kterých je součástí přijímacího řízení talentová zkouška). Na rozdíl od současné právní úpravy se přijímací řízení navrhuje jako jednokolové vyhlášené v termínu stanoveném vyhláškou. Případná další kola přijímacího řízení (např. pokud škola nenaplní předpokládané počty žáků) budou v kompetenci ředitele školy. Přihlášku lze podat pouze na jednu střední školu.

Rozlišuje se (jako dosud) přijímací řízení od přijímací zkoušky. Přijímací řízení je procesem začínajícím od podání přihlášky uchazečem a končícím vydáním rozhodnutí o přijetí či nepřijetí uchazeče. Součástí přijímacího řízení může být přijímací zkouška, resp. talentová zkouška. V současné době nemusí být přijímací zkouška vypsána, pokud tak rozhodne ředitel školy zejména v případech, kdy počet uchazečů nepřevyšuje kapacitu volných míst. Kritéria pro přijímání uchazečů však musí být pro všechny uchazeče přijímané ve stejném kole přijímacího řízení jednotná.

V organizaci přijímacího řízení nedochází k výrazným změnám oproti současnému stavu. Pro označení žáka základní školy i pro jiného uchazeče, který se hlásí k přijetí ke vzdělávání ve střední škole, byl zvolen jednotný termín ”uchazeč”.

Nově se zavádí výslovná kritéria přijímacího řízení, v nichž se počítá i se zohledněním nově zaváděného výstupního hodnocení uchazeče ze základního vzdělávání (§ 51 odst. 6).

Návrh zákona vymezuje pouze nezbytné náležitosti přijímacího řízení z důvodu ochrany práv uchazečů, podrobnosti budou upraveny vyhláškou vydanou ministerstvem.

Ustanovení § 61 upravuje přijímání ke vzdělávání ve víceletých vzdělávacích programech oboru vzdělání gymnázium. Oproti současné právní úpravě dochází k rozdělení víceletého vzdělávacího programu na dva stupně, a to stupeň nižší a stupeň vyšší. Podmínkou přijetí do nižšího stupně je úspěšné ukončení příslušného ročníku základní školy (v případě šestiletého vzdělávacího programu gymnázia sedmého ročníku základní školy, v případě osmiletého vzdělávacího programu pátého ročníku základní školy) a splnění podmínek stanovených pro přijímací řízení.

Nově je výslovně stanoveno, že do prvního ročníku nižšího stupně může být přijat pouze uchazeč, který úspěšně ukončil příslušný ročník základní školy v tom roce, ve kterém se ke studiu hlásí. Uvedené opatření posiluje výlučnost tohoto vzdělávání a odstraňuje případnou nerovnost při přijímacích zkouškách (žáci vyšších ročníků by vstupovali do přijímacího řízení lépe připraveni). I nadále je stanoveno, že uchazeč může, pokud se hlásí do nižšího stupně víceletého vzdělávacího programu gymnázia, podat přihlášku pouze na jedno víceleté gymnázium.

Do vyššího stupně se pak mohou hlásit nejen uchazeči, kteří ukončili nižší stupeň gymnázia, ale i ostatní uchazeči, kteří splnili povinnou školní docházku. Pokud se uchazeč hlásí do vyššího stupně gymnázia, může současně s přihláškou do tohoto stupně podat i další přihlášku na jinou střední školu. Tímto se umožňuje, aby se ke vzdělávání ve víceletém vzdělávacím programu gymnázia mohli přihlásit i úspěšní žáci devátých ročníků základní školy, a naopak, aby se méně úspěšní žáci po nižším stupni gymnázia, kteří např. neuspějí při přijímacím řízení do vyššího stupně, mohli ucházet o přijetí do některých jiných vzdělávacích programů ostatních středních škol.

Oproti ostatním středním školám se stanoví odlišné termíny přijímacího řízení, včetně přijímacích zkoušek, pokud je ředitel stanoví, neboť se chce umožnit, aby neúspěšní uchazeči měli možnost regulérně se hlásit k přijetí ke vzdělávání na jiné střední školy.

Vzhledem k tomu, že rozdělení víceletého gymnázia na nižší a vyšší stupeň je zásadní změnou v postavení žáků těchto škol a organizaci vzdělávání, je v § 185 odst. 7 výslovně uvedeno, že podle tohoto ustanovení se bude postupovat až od přijímacího řízení do prvního ročníku víceletých gymnázií pro školní rok 2005/2006, a to počínaje prvním ročníkem (žáků, kteří jsou v současné době žáky víceletých gymnázií, se tato změna tedy nedotkne).

Ustanovení § 62 pak upravuje odlišnosti v přijímacím řízení do některých oborů vzdělání středních škol, v nichž se v souladu s rámcovým vzdělávacím programem ověřuje míra talentu pro zvolené studium. Jedná se zejména o obory vzdělání uměleckých škol. Podle navrhované úpravy ověření talentu předchází termínu konání přijímací zkoušky, a pokud uchazeč talentovou zkoušku úspěšně vykoná, pokračuje dále v přijímacím řízení do zvoleného oboru vzdělání.

Úprava se odlišuje především termíny tak, aby neúspěšní uchazeči mohli podat ve stanoveném termínu přihlášku do oborů vzdělání, kde talentová zkouška není podmínkou pro přijetí.

Ustanovení § 63 umožňuje přijímat žáky přímo do vyšších ročníků, pokud úroveň jejich znalostí je na dostatečné úrovni. Kompetenci pro rozhodnutí o přijetí do vyššího ročníku a stanovení podmínek pro přijetí má ředitel školy. Při přijímání do vyššího ročníku střední školy se uplatní také institut uznání dosaženého vzdělání (§ 70), který umožní lépe než dosud přizpůsobit obsah a organizaci vzdělávání individuální situaci žáka.

Na rozdíl od současné právní úpravy se navržená úprava přijímání ke střednímu vzdělávání vztahuje i na soukromé a církevní školy (doposud nebyla pravidla pro přijímání na tyto školy právními předpisy dostatečně upravena). Na rozhodování ředitele soukromé a církevní školy o přijetí či nepřijetí ke studiu se však i nadále nevztahuje správní řád (viz § 165).

K § 65

V ustanovení jsou uvedeny základní rysy organizace středního vzdělávání.

Členění vzdělávání na jednotlivé složky vychází ze současného členění výuky. Bližší podrobnosti budou uvedeny ve vyhlášce, v zákoně jsou zavedeny pouze základní pojmy, které se dále v textu používají. Výslovně se stanoví, že odborná nebo umělecká praxe a sportovní příprava může být uskutečňována i v období školních prázdnin (uvedené je vázáno na úpravu v rámcovém vzdělávacím programu. Jde například o zemědělské, hotelnické obory apod., kdy praxi v průběhu období školního vyučování nelze uskutečňovat (z důvodů organizačních apod.).

Výslovně je specifikováno, kde je možné konat praktické vyučování s tím, že pracoviště praktického vyučování nebudou na rozdíl od středisek praktického vyučování (zákonem definovaných jako školská účelová zařízení) zapisovány do školského rejstříku, neboť se nejedná o školská zařízení, ale především podnikatelské subjekty.

K § 66 až 68

Nově se explicitně uvádí, kdy se uchazeč stává žákem střední školy. V naprosté většině případů se žáci přijímají od 1. září školního roku, jen výjimečně (např. z důvodu přestupu, změny oboru vzdělání apod.) se žáci přijímají i v průběhu školního roku.

Dále jsou uvedeny základní instituty, jejichž povolení se umožňuje v průběhu středního vzdělávání a které jsou dále vysvětleny v následujících ustanoveních; jde zejména o možnost žáka přestoupit do jiné střední školy, změnit obor vzdělání, přerušit vzdělávání a opakovat ročník. Výslovně je také stanoveno, jakým způsobem se v těchto řízeních postupuje.

Dále jsou upravena práva a povinnosti žáka, popř. zákonného zástupce nezletilého žáka v případech, kdy se žák nemůže účastnit vyučování (zákon stanoví pouze to nejnutnější, konkrétní pravidla pro uvolňování z vyučování a omlouvání nepřítomnosti budou stanovena ve školním řádu školy) a je stanovena kompetence ředitele školy uvolnit žáka z vyučování některému předmětu.

Úprava průběhu středního vzdělávání se v zásadě nemění od současné právní úpravy, pouze se zpřesňují a doplňují některé náležitosti těchto procesů.

Na rozdíl od současného právního stavu je však výslovně stanoveno, že po splnění povinné školní docházky lze opakování ročníku povolit pouze žákovi, který nesplnil podmínky pro postup do vyššího ročníku nebo jej neukončil úspěšně.

Nově je v § 68 odst. 3 explicitně upraveno, jakým okamžikem přestává být žák žákem střední školy v ostatních případech neupravených předchozími ustanovení. Uvedené je významné s ohledem na postavení žáka pro sociální účely.

K § 69

Hodnocení žáků ve středních školách obsahuje obdobné prvky jako hodnocení v případě základního vzdělávání, tj. rozlišuje se hodnocení klasifikací a slovním hodnocením, nebo jejich kombinací. Oproti základnímu vzdělávání je k postupu do vyššího ročníku nutné prospět ze všech povinných předmětů stanovených školním vzdělávacím programem příslušného oboru vzdělání, ve kterém se žák vzdělává. V odborných předmětech stanovených rámcovým vzdělávacím programem uměleckých oborů vzdělání se žák hodnotí na základě vykonání komisionální zkoušky.

Nově se stanoví, že pokud žák na konci druhého pololetí neprospěl nejvýše ze dvou povinných předmětů, může konat z těchto předmětů opravnou zkoušku. Pokud je žák hodnocen nedostatečnou (jednotlivé stupně hodnocení budou uvedeny ve vyhlášce) z více než dvou předmětů, opakuje ročník, pokud je mu opakování povoleno podle § 66 odst. 7.

Dále se upřesňuje, že žákovi nebo jeho zákonnému zástupci je umožněno v případech pochybnosti o správnosti klasifikace nebo slovního hodnocení na konci příslušného pololetí požádat o komisionální přezkoušení. Počet stížností na nesprávnost hodnocení (klasifikace) vzrůstá. Nově se proto zavádí možnost, aby se komisionální přezkoušení mohlo na základě rozhodnutí krajského úřadu konat v jiné střední škole, a to za případné účasti školního inspektora (uvedené se vztahuje i na opravné zkoušky). Komisionální přezkoušení se zavádí jako nárokové.

K § 70 a 71

Ustanovení upravuje uznávání dosaženého vzdělání žáka pro účely jeho vzdělávání ve střední škole.

Účelem tohoto ustanovení je zvýšit prostupnost systému vzdělávání a otevřít systém počátečního vzdělávání principu celoživotního učební. V souladu s tímto ustanovením budou přicházet v úvahu v zásadě dva druhy případů, a to uznání uceleného dosaženého vzdělání žáka a uznání částečného vzdělání žáka.

Za ucelené dosažené vzdělání se bude považovat především úspěšně ukončené vzdělání ve střední, vyšší odborné nebo vysoké škole (v České republice nebo v zahraničí), jednotlivá zkouška podle § 113 (přesto, že jednotlivá zkouška nezakládá nárok na získání stupně vzdělání) apod. V tomto případě má žák nárok na uznání tohoto vzdělání v rámci svého studia v dané střední škole, což znamená, že ředitel školy je povinen na základě posouzení a porovnání vzdělávacích programů absolvovaného oboru a oboru, který žák chce ve střední škole studovat nebo studuje, zohlednit vzdělání, kterého žák dosáhl v předchozím studiu.

Za částečné vzdělání je pak nutné považovat například absolvování pouze některých ročníků jiné střední, vyšší odborné či vysoké školy (v České republice či v zahraničí), či jiné neformální vzdělávání (např. v odborných kurzech, jazykové škole apod.). V tomto případě nesmí od získání tohoto vzdělání uplynout více než deset let (s ohledem na předpokládaný technologický pokrok a pravděpodobnost uchování nabytých vědomostí, dovedností a jiných studijních výsledků využitelných pro další studium). Pokud lhůta 10 let od získání takového vzdělání již uplynula, stanoví se možnost toto vzdělání uznat na základě prokázání znalostí při zkoušce stanovené ředitelem školy.

V tomto případě je pak ponecháno na odborném posouzení ředitelem školy, zda toto částečné vzdělávání vůbec lze v rámci studia uznat a v jakém rozsahu (na základě posouzení jeho obsahu a rozsahu).

Požadavek na uznání dosaženého vzdělání vychází mimo jiné i z Rozhodnutí Rady ES ze dne 21. prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů.

Podrobnější podmínky organizace a průběhu středního vzdělávání stanoví ministerstvo vyhláškou.

K § 72 a 73

V ustanovení § 72 jsou upraveny platné způsoby ukončování studia v oblasti středního vzdělávání a doklady osvědčující úspěšné zakončení studia.

Pro obory vzdělání, v nichž se dosahuje středního vzdělání, je stanovena závěrečná zkouška (její náležitosti jsou upraveny v § 74).

Způsob ukončování vzdělávání se v případě vzdělání vedoucího k získání stupně středního vzdělání s výučním listem v podstatě nemění.

Výrazně se mění způsob ukončování v oborech vzdělání končících maturitní zkouškou (§ 77 a následující) zavedením společné části maturitní zkoušky a dílčí reformou profilové části maturitní zkoušky. Vzhledem k náročnosti přípravy reformované maturitní zkoušky a vzhledem k nutnosti chránit práva žáků, kteří v současné době již byli ke studiu ve středních školách přijati, stanoví se v § 185 odst. 8, že žáci, kteří mají řádně ukončit střední vzdělávání maturitní zkouškou před 1. září 2007, konají maturitní zkoušku podle dosavadních právních předpisů (tedy § 25 školského zákona a vyhlášky č.442/1991 Sb.). Zavedení reformované maturitní zkoušky do praxe je tak oddáleno na školní rok 2007/2008.

V ustanovení § 73 je vymezen účel závěrečné a maturitní zkoušky, kterým je především ověření úrovně klíčových vědomostí, dovedností a postojů žáka. Výslovně se dále uvádí, že smyslem těchto zkoušek je ověřit, zda žáci dosáhli cílů vzdělávání stanovených v rámcových a školních vzdělávacích programech a splnili tak podmínky, které se vyžadují pro získání příslušného stupně vzdělání.

K § 74

Ustanovení upravuje, z čeho se skládá závěrečná zkouška jednak v oborech vzdělání, v nichž se dosahuje středního vzdělání s výučním listem, jednak v oborech vzdělání, v nichž se dosahuje středního vzdělání. V prvním případě zkouška obsahuje praktickou zkoušku z odborného výcviku.

Podmínkou konání závěrečné zkoušky je úspěšné ukončení posledního ročníku vzdělávání.

Významné kompetence při stanovení obsahu, formy a pojetí zkoušek a termínů pro jejich konání náleží řediteli školy, v níž se zkoušky konají.

Samotná zkouška se však koná před zkušební komisí. Významným posílením vlivu sociálních partnerů na odborné vzdělávání je stanovení povinné účasti odborníka z praxe při zkouškách v oborech vzdělání, kde žáci získávají výuční list. S ohledem na problémy vznikající při konání déletrvajících praktických zkoušek v současné době, kdy zkoušky mohou trvat až 4 týdny a přítomnost všech členů zkušební komise je nereálná, stanoví se kompetence předsedy zkušební komise určit toho člena zkušební komise, který bude odpovídat za řádný průběh těchto zkoušek.

Nově byly stanoveny podmínky výkonu funkce předsedy zkušební komise a jeho pravomoci při konání zkoušky.

K § 75 a 76

V organizaci opravných zkoušek dochází k významné změně. Na rozdíl od současného stavu opakuje žák jen ty zkoušky závěrečné zkoušky, které vykonal neúspěšně, a to každou zkoušku může opakovat dvakrát.

Dále je výslovně upraveno, kdy žák přestává být žákem školy, což je významné především s ohledem na postavení žáka pro sociální účely.

Na rozdíl od současné právní úpravy se doba, do kdy žák může po ukončení vzdělávání konat závěrečnou zkoušku, prodlužuje na 5 let, a to z důvodu sjednocení těchto lhůt pro všechny způsoby ukončování středního a vyššího odborného vzdělávání.

K § 77 a 78

Maturitní zkouška prochází významnou reformou. Nově se zavádí společná část maturitní zkoušky (státem připravovaná a organizovaná) a mění se i část profilová. Je stanoveno, že k úspěšnému vykonání maturitní zkoušky a tím i dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou musí žák úspěšně absolvovat obě části této zkoušky.

Společná část maturitní zkoušky se bude se skládat ze 3 povinných zkoušek, a to českého jazyka, cizího jazyka (podle volby žáka z nabídky stanovené vyhláškou ministerstva a za podmínky, že je tento jazyk vyučován ve škole, kde se žák vzdělává) a volitelné zkoušky, kterou žák volí z matematiky, občanského základu, přírodovědně technického základu nebo informačně technologického základu. Uvedená možnost poskytuje výběr ze 4 zkoušek žákům, to však neznamená, že každá škola bude muset zajistit výuku ve všech čtyřech oblastech, které jsou v nabídce pro třetí předmět maturitní zkoušky. Záleží tedy na žákovi, jaký vzdělávací program a na jaké škole zvolí.

Zkoušku z českého jazyka skládají všichni žáci středních škol zařazených ve školském rejstříku, tedy i žáci škol s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, neboť je nutné respektovat právo státu ověřit u každého absolventa školy znalost úředního jazyka státu. Pro zachování práv příslušníků národnostních menšin se do profilové části maturitní zkoušky zařazuje zkouška z jazyka národnostní menšiny. Dále se výslovně v § 81 odst. 7 stanoví právo volby žáků škol a tříd s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, zda budou maturitní zkoušku konat v českém jazyce nebo jazyce národnostní menšiny (s výjimkou zkoušky z českého jazyka).

Předměty, z nichž žáci budou konat zkoušky společné části maturitních zkoušek, budou odrážet základní okruhy všeobecných požadavků státu na dovednosti maturantů.

Pokud žák některou ze zkoušek společné části maturitní zkoušky nevykoná úspěšně, má právo konat opravnou zkoušku, a to nejvýše dvakrát z každé zkoušky. Pokud se žák nebude moci dostavit z jakýchkoli důvodů ke konání zkoušky, má právo konat tuto zkoušku, popř. zkoušky v náhradním termínu. Náhradní zkouška nenahrazuje zkoušku opravnou, tj. i v případě, že žák bude konat zkoušku v náhradním termínu a nevykoná ji úspěšně, má právo na dvě opravné zkoušky.

Písemné části zkoušek společné části jsou na rozdíl od zkoušek školní části maturity neveřejné. Důvodem je zajištění maximálně objektivního průběhu zkoušek. Přístup bude umožněn pouze zadavateli testů, maturitnímu komisaři, řediteli školy a inspektorům České školní inspekce, která bude na vybraných školách plnit funkci státního dozoru nad průběhem zkoušek společné části.

Dále je stanoveno, že zkoušky společné části maturitní zkoušky bude žák konat ve škole, jejímž je žákem, s výjimkou náhradní a opravné zkoušky, místo jejíhož konání stanoví Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání.

K § 79

Profilová část maturitní zkoušky se bude skládat ze 3 povinných zkoušek. Jednou z těchto zkoušek je pro žáky škol s vyučovacím jazykem národnostní menšiny zkouška z jazyka národnostní menšiny.

Úspěšně vykoná profilovou část maturitní zkoušky žák, který úspěšně vykoná všechny povinné zkoušky.

V rámci profilové části maturitní zkoušky může žák dále dobrovolně konat další nepovinné zkoušky, pokud si je zvolí. Nabídku pro nepovinné zkoušky stanoví jednak ředitel školy, jednak bude stanovena ministerstvem, výběr provede žák podle svého zájmu. Předpokládá se, že z nabídky stanovené ministerstvem budou volit především žáci, kteří se budou hlásit ke studiu na vysokých školách, popřípadě vyšších odborných školách, které výsledky této zkoušky budou zohledňovat při přijímacím řízení. V případě, že žák zvolí z nabídky stanovené ředitelem školy, bude konat zkoušky v příslušné škole, jímž je žákem. Pokud zvolí z nabídky stanovené ministerstvem, bude zkoušky konat ve škole, kterou stanoví Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání.

Dále se stanovují možné formy konání jednotlivých zkoušek profilové části maturity. Oproti současné právní úpravě je možnost výběru forem rozšířena, o výběru formy rozhoduje ředitel školy, na níž se profilová část maturitní zkoušky bude konat.

Vykonání zkoušky formou zpracování maturitní práce a její obhajoby před maturitní komisí je novým výrazným prvkem podporujícím žádané změny v obsahu a formě vzdělávání na středních školách. Podporuje totiž rozvoj a prokázání těch klíčových dovedností maturanta, které jsou dosud slabší stránkou našeho vzdělávacího systému a které zároveň patří a stále více budou patřit mezi důležité faktory životního úspěchu (např. schopnost aktivní práce s informacemi, samostatnost a tvořivost, kritické myšlení, schopnost prezentovat myšlenky, argumentovat a diskutovat své názory apod.).

Důvodem, proč zákon zavádí více forem a proč je rozhodnutí o formě vykonání jednotlivých zkoušek na škole v rukou ředitele školy, je zdůraznění pedagogické autonomie školy v oblasti profilové části maturit. Ředitel školy na straně jedné může rozhodnout o ”směřování” školy, na druhé straně se znalostí konkrétních podmínek a limitů může svým rozhodnutím zamezit nežádoucím důsledkům ”revoluční” plošné změny. Přechod na novou formu konání zkoušek školní části klade zvýšené nároky na pedagogický sbor školy. Je proto žádoucí, aby se tato změna děla postupně a v návaznosti na změny obsahu a forem výuky.

Na rozdíl od zkoušek společné části jsou zkoušky profilové části maturity veřejné. Neveřejné jsou písemné zkoušky a jednání zkušební maturitní komise týkající se hodnocení žáka; v případě praktických zkoušek se účast veřejnosti vylučuje, pokud je to nutné z důvodů ochrany zdraví, bezpečnosti práce nebo ochrany soukromí pacienta v případě zdravotnických oborů.

Stejně jako je tomu u společné části maturitní zkoušky, může žák konat dvakrát z každé zkoušky, která je součástí profilové části maturitní zkoušky, zkoušku opravnou. To je rozdíl od současné právní úpravy (vyhláška č. 442/1991 Sb.), která stanovila v případě neúspěchu u dvou předmětů maturitní zkoušky, že žák musí opakovat maturitní zkoušku celou, tj. i ty zkoušky z předmětů, které již žák vykonal úspěšně.

Žák má rovněž právo na konání zkoušky v náhradním termínu, a to například z důvodu neukončení posledního ročníku vzdělávání nebo z jiných závažných důvodů, které mu zabránily maturitní zkoušku konat, resp. dostavit se k jejímu konání.

Rovněž je stanoveno, že žák, který se nedostaví ke zkoušce bez řádné omluvy, se posuzuje, jako by vzdělávání zanechal dnem následujícím po dni, kdy měl zkoušku konat.

K § 80

Z důvodu zajištění objektivnosti průběhu zkoušek společné části a vyhodnocení výsledků maturantů budou zkoušky společné části maturity centrálně připravovány, zadávány a jejich výsledky zpracovávány podle centrálně stanovených pravidel. Tomu odpovídá i struktura orgánů a rozdělení kompetencí. Jedná se o řešení obvyklá v zahraničí.

Centrálním rozhodovacím orgánem je ministerstvo, které bude odpovědné za přípravu, metodické řízení průběhu společné části maturitní zkoušky, za obsah centrálně zadávaných zkoušek, stanovení způsobu a kritérií hodnocení výsledků zkoušek a za vedení evidence přihlášek a evidence výsledků zkoušek. Ministerstvo je zároveň správcem registru žáků přihlášených k maturitní zkoušce, včetně jejich rodných čísel, která slouží k identifikaci žáka. Zpracovatelem registru žáků je Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání. Ministerstvo bude dále vydávat osvědčení o způsobilosti k výkonu funkce komisaře a hodnotitele.

Ministerstvo bude zveřejňovat soubor požadavků ke společné části maturitní zkoušky v tzv. katalozích požadavků. Půjde o maximálně transparentní přístup státní správy deklarující své požadavky vůči žákům, školám a širší, zejména rodičovské veřejnosti.

Navrhuje se zřízení Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání jako organizační složky státu, které bude pověřeno zejména zajišťováním společné části maturitní zkoušky, vedením evidence přihlášek a výsledků zkoušek apod. Zřízení tohoto Centra nevyžádá zvýšené nároky na státní rozpočet, ani pokud jde o počet pracovníků (tito budou převedeni za stávajících pracovníků ostatních přímo řízených organizací ministerstva), ani pokud jde o další finanční prostředky potřebné pro běžný provoz Centra (toto bude zajištěno v rámci stávajících finančních prostředků kapitoly školství při přehodnocení priorit resortu.). Vychází se z toho, že činnost Centra již v současné době zabezpečuje CERMAT (divize Ústavu pro informace ve vzdělávání jako přímo řízené organizace ministerstva). Dojde tedy pouze k organizačnímu oddělení této divize a jejímu zřízení ve formě organizační složky státu.

Realizace reformované maturitní zkoušky přihlíží k významu krajů a předpokládá, že krajský úřad vytvoří podmínky pro odpovídající přípravu a zdárný průběh zkoušek na středních školách ve své územní působnosti.

Funkce organizačně-technického a personálního zabezpečení – včetně distribuce testových materiálů a koordinace testování v regionu – je svěřena krajským úřadům, které ji zajistí pracovníky, kteří projdou příslušným školením uspořádaným Centrem pro zjišťování výsledků vzdělávání.

Při uskutečnění reformované maturitní zkoušky je klíčová role školního maturitního komisaře, jehož prostřednictvím je posilován vliv státu a kraje při zabezpečení objektivizace postupů, srovnatelnosti výsledků a zajištění validity zkoušek. Školní maturitní komisař má být z důvodů objektivnosti přidělen na určitou školu Centrem, aby byla zabezpečena maximální možná nestrannost. Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání je rovněž pověřeno vedením registru pracovníků, kteří budou oprávnění vykonávat funkce komisařů a hodnotitelů (tito pracovníci budou proškoleni v dané problematice a budou mít osvědčení vydané ministerstvem garantující jejich připravenost k výkonu těchto funkcí ).

Krajský úřad provádí jmenování hodnotitelů, hlavních hodnotitelů a komisařů. Krajský úřad po přihlédnutí k poznatkům ČŠI o úrovni výchovně vzdělávací práce škol a školských zařízení a v souladu s právními předpisy stanovuje a provozně zabezpečuje oblastní hodnotitelská centra, v nichž jsou zpracovány otevřené testové úlohy.

Ředitel školy vytváří podmínky (organizační, personální a technické) pro celkové zabezpečení přípravy a řádný průběh maturitní zkoušky a jmenuje zadavatele. Ředitel zajišťuje součinnost pracovníků školy se školním maturitním komisařem.

Zadavatel odpovídá za řádný průběh zkoušek v konkrétní třídě s tím, že může rovněž rozhodovat o vyloučení žáka ze zkoušky společné části maturitní zkoušky, pokud tento závažným způsobem poruší pravidla stanovená pro její průběh. Takový žák se pak posuzuje, jako by zkoušku vykonal neúspěšně. Jde o nezbytné opatření, jehož cílem je eliminovat možnost, že díky chování jednoho žáka bude průběh zkoušky ve třídě prohlášen za neobjektivní.

Zkoušky profilové části a ústní část společné části maturitní zkoušky se konají před zkušební maturitní komisí, která se zřizuje pro každou třídu a obor vzdělání nebo pro více tříd, v nichž se žáci vzdělávají ve stejném oboru vzdělání. Snahou je umožnit efektivní činnost komise zejména v případech, kdy na škole existuje několik ”malých” tříd ve stejném oboru vzdělání. Předsedu komise jmenuje krajský úřad, místopředsedu a členy komise jmenuje ředitel školy. Nově se zavádí, že jako člen maturitní komise může být jmenován i odborník z praxe nebo z vysoké nebo vyšší odborné školy.

K § 81

Podmínkou konání maturitní zkoušky je podání přihlášky řediteli školy, který předá potřebné údaje Centru. Vzhledem k tomu, že k vedení evidence přihlášek a výsledků zkoušek je nezbytné i rodné číslo žáka (z důvodu jednoznačné identifikace žáků), je v ustanovení tato skutečnost výslovně uvedena. Při vedení a zpracovávání údajů z přihlášek a při vedení evidence výsledků zkoušek budou samozřejmě respektována pravidla stanovená zákonem č.101/2000 Sb.

Vzhledem k tomu, že zákon neukládá žákovi povinnost účastnit se nejbližšího možného termínu společné části maturitní zkoušky, je nezbytné, aby se žák k jejímu konání přihlásil. Bez výslovné přihlášky každého žáka nelze kvalifikovaně připravit dostatečný počet zadání písemných částí zkoušek a zkoušky po organizační stránce připravit (jmenovat potřebný počet hodnotitelů, komisařů a zadavatelů a připravit protokoly o výsledcích zkoušek apod.).

Ustanovení ukládá řediteli školy povinnost vystavit žákovi, který úspěšně vykonal jak společnou, tak školní část maturitní zkoušky, vysvědčení o maturitní zkoušce. Tento doklad bude osvědčovat, že žák získal střední vzdělání s maturitní zkouškou.

Žák, jehož zdravotní postižení neumožňuje vykonání testů společné části maturitní zkoušky běžným způsobem, má možnost vykonat tyto zkoušky zvláštním způsobem, který toto postižení zohlední. Zvláštní způsob konání zkoušek může být stanoven rovněž pro cizince. V obou těchto případech (zdravotně postižení a cizinci) jde o zamezení nadměrné tvrdosti při ukončování středoškolského studia v případech objektivních překážek resp. znevýhodnění na straně žáka.

Návrh stanoví, že žáci, kteří již získali střední vzdělání s maturitní zkouškou vykonáním maturitní zkoušky podle tohoto zákona, včetně společné části maturitní zkoušky, tuto část již opětovně nekonají. Ředitel školy může rovněž uznat ty zkoušky profilové části, které již žák vykonal, pokud jsou obsahově srovnatelné se zkouškami profilové části na dané škole.

Ustanovení odstavce 8 se vztahuje na ukončování vzdělávání v několika tzv. dvojjazyčných gymnáziích, které v České republice experimentálně působí na základě dvoustranných dohod mezi Českou republikou a příslušným smluvním státem (např. Německo, Rakousko, Francie, Velká Británie, Itálie). Ustanovení umožňuje vykonávat dvojí maturitní zkoušku, příslušný smluvní stát umožňuje žákům těchto škol vstup na zahraniční univerzity. Obdobně může ministerstvo povolit odlišný způsob ukončování i v dalších oborech vzdělání, podmínkou je však vždy vykonání zkoušky z českého jazyka společné části maturitní zkoušky.

Ustanovení odstavce 9 explicitně stanoví datum, ke kterému přestává být žákem školy ten, kdo úspěšně vykonal maturitní zkoušku, a to dnem následujícím po vykonání zkoušky. Dále se stanoví, že žák, který nevykonal úspěšně jednu nebo obě části maturitní zkoušky, má práva a povinnosti žáka školy do 30. června příslušného školního roku. Jasné stanovení této doby je potřebné zejména pro sociální účely. Tím není nijak dotčena možnost po tomto datu zkoušky společné či profilové části maturity konat.

V odstavci 10 je obsaženo zmocnění pro vydání vyhlášky ministerstvem, které je obsažné z důvodu nutnosti explicitně upravit jednotlivé skutečnosti při konání obou částí maturitní zkoušky podrobně, aby nedocházelo v jejím průběhu k pochybením a nedorozuměním. Pro podrobnou úpravu hovoří i dnešní stav, kdy současná právní úprava ve vyhlášce č. 442/1991 Sb., je z hlediska potřebnosti jejího výkladu nevyhovující.

K § 82

Ustanovení zaručuje právo žáka podat krajskému úřadu do osmi dnů od dne, kdy mu byl oznámen výsledek zkoušky, žádost o přezkoumání jejího průběhu a výsledku. Důvodem může být zejména porušení právních předpisů v průběhu zkoušky či jiné závažné nedostatky, např. neúčast členů zkušební komise v průběhu zkoušky, čímž byla ovlivněna klasifikace zkoušky apod. Pokud krajský úřad zjistí, že při zkoušce byly porušeny právní předpisy nebo se objevily skutečnosti, které mohly negativně ovlivnit řádný průběh zkoušky nebo její výsledek, výsledek zkoušky zruší a nařídí přezkoušení před novou komisí, kterou jmenuje, popřípadě výsledek zkoušky změní (pokud z dostupných podkladů lze správný výsledek původní zkoušky určit). Je stanovena povinnost České školní inspekci poskytnout krajskému úřadu při posuzování takové žádosti součinnost. Jde o nové ustanovení, jehož podstata nebyla dosud školskými předpisy řádně upravena a vzhledem ke zvyšujícímu se počtu stížností na průběh zkoušek je velmi žádoucí upravit možnost opravného prostředku.

Dále se stanoví možnost žáka požádat ministerstvo o přezkoumání výsledku písemné části maturitní zkoušky zadávané ministerstvem (zde se bude jednat především o přezkoumání formálních nedostatků - nesprávně provedený součet bodů apod.).

Výslovně je také zakotveno právo každého, kdo konal závěrečnou či maturitní zkoušku nahlédnout do všech podkladů, které mají význam pro výsledek zkoušky. Zároveň se v § 183 odst. 2 výslovně vylučuje rozhodování podle § 82 z použití správního řádu.

K § 83

Návrh tohoto ustanovení vychází z toho, že nástavbové studium v daném oboru vzdělání může uskutečňovat pouze ta střední škola (návrh zákona již nadále nerozlišuje mezi středním odborným učilištěm, střední odbornou školu či gymnáziem), která daný obor vzdělání uskutečňuje v jedné ze standardních forem a délek (to znamená, že má k realizací nástavbového studia vyhovující materiální, personální a organizační podmínky, které osvědčila v rámci zápisu tohoto oboru vzdělání do školského rejstříku).

Základním důvodem této úpravy je tedy zajištění kvality nástavbového studia, a to i v souvislosti s reformou maturitní zkoušky a zavedením společné části maturitní zkoušky.

Podstatné je dále to, že návrh nového školského zákona již nepracuje (jak je tomu dnes v zákoně č. 29/1984 Sb.) s druhovým rozlišením středních škol na střední odborné školy a střední odborná učiliště. Hovoří se pouze o střední škole a bude záležet pouze na skladbě oborů vzdělání, které ta která střední škola bude uskutečňovat. To znamená, že bude moci jakýkoli obor uskutečňovat jakákoli střední škola, tj. i pokud se bude jmenovat Střední odborné učiliště, pokud tento obor bude mít zařazen ve školském rejstříku.

Nástavbové studium je v současné době uskutečňováno jak ve středních odborných školách, tak středních odborných učilištích. Střední odborné školy a střední odborná učiliště, která již v současné době uskutečňují čtyřleté studijní obory, navrhovaná změna nijak nepostihne. Upřesňující podmínkou, kterou návrh školského zákona přináší, je pouze to, aby se maturitní vzdělávání uskutečňovalo v těch středních školách (včetně stávajících středních odborných učilišť), které danému maturitnímu oboru vyučují, resp. ho mají uveden v síti škol a školských zařízení, v jedné ze standardních forem (denní, dálkové, večerní apod.).

Je žádoucí i nadále podporovat možnost žáků učebních oborů získat vzdělání ukončené maturitní zkouškou, avšak zároveň je nezbytné stanovit takové právní předpoklady realizace nástavbového studia, které by poskytovaly lepší záruky jeho kvality (následná kontrola – především prostřednictvím zavedení společné části maturitní zkoušky - se v této souvislosti nejeví dostačující).

V budoucnu bude mít příslušný studijní obor (4-letý) střední odborné školy ukončený maturitní zkouškou stejné pojmenování, resp. kód oboru jako obor nástavbový. To že jde o obor nástavbový bude odlišeno v kódu oboru identifikačním znakem za lomítkem. V přechodných ustanoveních (§ 185 odst. 9) v návrhu zákona je stanoveno, že k nástavbovému studiu ve školách, které nesplňují tuto podmínku, lze přijímat žáky nejpozději pro školní rok 2005/2006.

K tomu, aby byla zaručena účelná návaznost na předchozí vzdělání a také z důvodů ekonomické efektivity nástavbového studia, stanoví nařízení vlády návaznost oborů vzdělání, v nichž je toto vzdělávání prováděno.

Délka vzdělávání v nástavbovém studiu zůstává shodná jako dosud, tedy dva roky. Vzhledem k tomu, že při přijímání do nástavbového studia jde o přijímání do střední školy, resp. středního vzdělávání, je umožněno řediteli školy rozhodnout o konání přijímací zkoušky do uvedených oborů vzdělání, a to návazně na příslušné obory vzdělání, v nichž žáci dosáhli středního vzdělání s výučním listem.

K § 84

Nově se zavádí zkrácené studium pro získání středního vzdělání s výučním listem. Tento typ vzdělávání zatím nebyl v našem vzdělávacím systému zaveden. V současné době se zvyšuje zájem o to, aby absolventi studijních oborů (jak z řad uchazečů o zaměstnání, tak z řad podnikatelů apod.) mohli získat střední vzdělání s výučním listem. Je tedy účelné, aby školský systém umožnil těmto uchazečům vyučit se v některých oborech, byť dříve dosáhli vyšší úrovně vzdělání. Umožňuje se tedy, aby např. uchazeč se středním vzděláním s maturitní zkouškou, popř. vzděláním vysokoškolským mohl ve zkráceném studiu získat výuční list.

Délka zkráceného studia se stanovuje na jeden až jeden a půl roku v denní formě. Předpokládá se, že bude absolvován v plném rozsahu odborný výcvik a předměty rozhodující pro odborné zaměření absolventa, které budou stanoveny v rámcovém vzdělávacím programu. Do doby vydání rámcového vzdělávacího programu, který určí konkrétní délku vzdělávání s ohledem na náročnost oboru vzdělání, budou moci školy postupovat podle ustanovení § 185 odst. 1, které umožňuje měnit stávající učební dokumenty za účelem dosažení shody s navrhovaným zákonem.

I v tomto případě bude využíváno ustanovení § 70 o uznávání předchozího vzdělání, které je i v souladu s Rozhodnutím Rady ze dne 21. prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů.

K realizaci zkráceného studia se nevyžaduje jeho samostatný zápis ve školském rejstříku, školy budou moci tento typ studia realizovat, pokud budou mít ve školském rejstříku zapsán daný obor vzdělání ve standardní délce. Uvedené platí i pokud jde o nejvyšší povolený počet žáků v daném oboru vzdělání (s tím, že bude záležet na řediteli školy, jakým způsobem povolenou kapacitu rozdělí mezi uskutečňování tohoto oboru ve standardní podobě a v podobě zkráceného studia).

K § 85

Zkrácené studium pro získání středního vzdělání s maturitní zkouškou bude umožňovat např. absolventům gymnázií získat druhou, odbornou maturitní zkoušku v jiném oboru vzdělání. V podstatě jde o studium obdobné pomaturitnímu odbornému studiu kvalifikačnímu, které bylo zrušeno v roce 1995. Záměrem je výrazně posílit prostupnost naší vzdělávací soustavy a vyjít vstříc požadavkům trhu práce. Délka vzdělávání je stanovena na jeden až dva roky v denní formě, podle náročnosti oboru vzdělání, konkrétní délku pro jednotlivé obory stanoví rámcové vzdělávací programy. Do doby vydání příslušného rámcového vzdělávacího programu, který určí konkrétní délku vzdělávání, budou moci školy postupovat podle ustanovení § 185 odst. 1, které umožňuje měnit stávající učební dokumenty za účelem dosažení shody s navrhovaným zákonem.

Vzhledem k tomu, že jde o střední vzdělávání, bude toto studium podléhat pravidlům stanoveným pro tuto oblast tímto zákonem.

K § 86 a 87

Konzervatoř byla až doposud zvláštním typem střední školy, která svým výjimečným obsahem a délkou studia umožňovala získat jak střední vzdělání s maturitní zkouškou, tak vyšší odborné vzdělání.

S ohledem na výrazná specifika se navrhuje upravit vzdělávání v konzervatoři samostatně a konzervatoř zavést jako samostatný druh školy. Z tohoto důvodu jsou samostatně vymezeny cíle vzdělávání v konzervatoři i stupně vzdělání, jichž lze v konzervatoři dosáhnout.

Je ovšem nutné upozornit, že stupeň „vyšší odborné vzdělání v konzervatoři“ není totožný se stupněm „vyšší odborné vzdělání“ dosahovaným ve vyšší odborné škole.

K § 88

Přijímání ke vzdělávání v konzervatoři se odlišuje od přijímání na běžné střední školy tím, že těžištěm přijímacího řízení je prokázání talentu v daném oboru vzdělání. Přijímací řízení je ukončeno dříve, aby bylo zaručeno právo neúspěšných uchazečů o vzdělávání v konzervatoři ucházet se o přijetí ke vzdělávání ve středních školách.

K § 89 až 91

Vzdělávání v konzervatoři se ukončuje zpravidla absolutoriem v konzervatoři. Žáci konzervatoří takto ukončují studium již desetiletí. Nově se od roku 1995 umožňuje, aby žáci mohli také vykonat maturitní zkoušku. Ta se v případě konzervatoře s osmiletým vzdělávacím programem koná v osmém ročníku, v případě konzervatoře se šestiletým vzdělávacím programem nejdříve ve čtvrtém ročníku vzdělávání.

Ukončí-li žák studium pouze maturitní zkouškou, může pokračovat ve studiu na vysoké škole, popř. je kvalifikován pro výkon povolání, ve kterém je požadováno střední vzdělání s maturitní zkouškou. Organizace a podmínky absolutoria v konzervatoři zůstávají obdobné jako dosud. V osmileté konzervatoři (v oboru vzdělání tanec) je podmínkou vykonání absolutoria v konzervatoři, v případě, že není předem vykonána maturitní zkouška, také komisionální zkouška z českého jazyka a cizího jazyka.

Závěrem je stanoveno, že pokud část o vzdělávání v konzervatoři nestanoví něco jiného, vztahuje se na vzdělávání v konzervatoři právní úprava týkající se středního vzdělávání a střední školy.

K § 92

Ustanovení vymezuje cíle vyššího odborného vzdělávání. Proti dnešnímu stavu, kdy je možné do vyššího odborného vzdělávání zahrnovat programy v délce 2 až 3,5 roku včetně půlroční praxe, je určena délka vzdělávání jednotně na tři roky, přičemž se do této doby počítá i praktická složka studia. Výjimku tvoří pouze zdravotnické obory, kde je z důvodu splnění podmínek obsahu a rozsahu vzdělání stanovených závaznými předpisy EU délka vzdělávání prodloužena až o půl roku.

Ve srovnání s bakalářskými programy vysokých škol jde o vzdělávání více prakticky zaměřené. Vyšší odborné vzdělávání je řazeno do terciárního vzdělávání podle mezinárodních porovnávacích tabulek ISCED (International Standard Classification of Education – UNESCO 1978).

Úprava vyššího odborného vzdělávání v tomto zákoně je považována za přechodnou pouze do doby, než bude připraven, resp. vstoupí v účinnost případný zákon o terciárním vzdělávání.

K § 93 až 95

Právní úprava přijímání k vyššímu odbornému vzdělávání je v zásadě obdobná úpravě o přijímání ke střednímu vzdělávání, v některých aspektech je však ponechána vyšším odborným školám větší volnost. Neupravují se také podrobnosti zákonem, některé záležitosti (např. termíny pro podání přihlášky ke vzdělávání) upraví vyhláška ministerstva.

Ustanovení § 95 umožňuje přijímat studenty přímo do vyšších ročníků, pokud úroveň jejich znalostí je na dostatečné úrovni. Kompetenci k rozhodnutí o přijetí do vyššího ročníku a stanovení podmínek pro přijetí má ředitel školy. Při přijímání do vyššího ročníku se uplatní také institut uznání dosaženého vzdělání (§ 100), který umožní lépe než dosud přizpůsobit obsah a organizaci vzdělávání individuální situaci studenta.

K 96 až 98

Organizace vzdělávání ve vyšších odborných školách vychází ze současného stavu, podmínky jsou však vymezeny přesněji než dosud (podobně jako je tomu u vysokoškolského vzdělávání) a upravují se některé organizační záležitosti, například zápis ke vzdělávání, doklady o vzdělávání studenta, přestup, přerušení vzdělávání, opakování ročníku a uznání předchozího vzdělání. Kompetence při rozhodování v uvedených oblastech jsou dány řediteli školy, kde se student vzdělává.

Ustanovení § 98 nahrazuje, pokud jde o zanechání vzdělávání, dnes již nevyhovující právní úpravu uvedenou v prováděcím předpise (vyhláška č. 265/1996 Sb., kterou se stanovují podrobnosti o organizaci studia a jeho ukončování ve vyšších odborných školách). Na rozdíl od současné právní úpravy je navrhováno, aby ředitel školy před ukončením studia studenta vyšší odborné školy, který se bez omluvy neúčastní vyučování nejméně 20 vyučovacích dnů, písemně studenta vyzval k doložení důvodů neúčasti ve výuce s třítýdenní lhůtou. Jde o důležité ustanovení, neboť souvisí s právy a postavením studenta ve škole a má návaznost na další zákony, např. zákon o státní sociální podpoře, zákon o důchodovém pojištění apod.

K § 99 a 100

Způsobem hodnocení studentů se liší vzdělávání ve vyšší odborné škole od vzdělávání ve středních školách; svým pojetím se více blíží vysokoškolskému vzdělávání. Na rozdíl od žáka střední školy student vyšší odborné školy skládá zkoušky z předmětů, popřípadě jiných ucelených částí učiva, které stanoví akreditovaný vzdělávací program, popřípadě je studentovi předepsáno hodnocení jinou formou – předpokládá se, že vyšší odborné školy budou požadovat splnění některých požadavků formou obdobnou zápočtům, které uplatňují vysoké školy. Výsledky zkoušek se obdobně jako při studiu na vysokých školách zapisují do výkazu o studiu, v případě jiných částí učiva se vydává studentovi také potvrzení o jejich absolvování.

Hodnocení studenta musí být vždy ukončeno do konce následujícího období.

Ustanovením je nově upravena kompetence ředitele vyšší odborné školy, aby zhodnotil dosažené předcházející vzdělání uchazeče o studium nebo studenta vyšší odborné školy a uznal jej, pokud má vztah k obsahu vzdělávání ve vyšší odborné škole, ve které se student vzdělává. Omezuje se doba platnosti pro uznání předchozího vzdělání, obdobně jako je tomu v případě studia ve středních školách. Stejně jako ve středním vzdělávání může na základě uznání dříve dosaženého vzdělání uvolnit ředitel zcela nebo zčásti z účasti ve výuce a z hodnocení.

K § 101 až 103

Odlišně oproti ukončování vzdělávání ve středních školách bude prováděno ukončování studia ve vyšších odborných školách. Vyšší odborné vzdělávání se bude ukončovat absolutoriem. Zákon standardně zavádí označení pro úspěšné absolventy vyšších odborných škol ”diplomovaný specialista” (DiS.), které bylo dosud stanoveno jen rozhodnutím ministra školství, mládeže a tělovýchovy na základě zmocnění v dosavadním školském zákoně.

Absolutorium se bude sestávat ze tří zkoušek, ze zkoušky z odborných předmětů, z cizího jazyka a obhajoby absolventské práce, která může obsahovat též část ověřující praktické dovednosti. Ustanovení upravuje minimální počet vyhlašovaných termínů absolutoria. Stejně jako profilová část maturitní zkoušky je i absolutorium prohlášeno za zkoušku veřejnou, s výjimkou jednání zkušební komise o hodnocení žáka.

Úprava složení zkušební komise a způsob práce zkušební komise vychází z poznatků současné praxe. Je stanoveno, že jádro zkušební komise ve vyšší odborné škole tvoří několik stálých členů, včetně předsedy zkušební komise pro všechny obory vzdělání, v nichž v daném školním roce ukončují studenti svoje studium, a podle potřeby k nim mohou být přiřazováni další členové zkušební komise s ohledem na zaměření příslušného oboru vzdělání. Také organizace opravných zkoušek byla v nové úpravě změněna. Neúspěšný student nemusí skládat opravnou zkoušku z celého absolutoria jako dosud, ale opakuje jen zkoušku z těch zkoušek (popřípadě z obhajoby absolventské práce), z nichž neuspěl.

Ustanovení dále upravuje právo studenta podat krajskému úřadu do osmi dnů od dne kdy konal absolutorium žádost o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušek absolutoria nebo obhajoby absolventské práce. Důvodem může být např. stížnost na neobjektivitu zkušební komise nebo porušení právních předpisů v průběhu zkoušky.

Absolutorium může žák konat nejpozději do pěti let ode dne, kdy měl studium řádně ukončit.

K § 104 až 106

Vzdělávání ve vyšších odborných školách se bude uskutečňovat podle vzdělávacích programů, které budou akreditovány ministerstvem. Nebude-li vzdělávací program akreditován a zapsán pro příslušnou vyšší odbornou školu do školského rejstříku, není vyšší odborná škola oprávněna přijímat uchazeče k jeho studiu, konat výuku, zkoušky ani přiznávat označení absolventa vyšší odborné školy.

Na rozdíl od vzdělávacích programů pro základní a střední vzdělávání, kde školní vzdělávací programy nebudou již posuzovány, neboť musí vycházet z rámcových vzdělávacích programů vydaných ministerstvem, budou vyšší odborné školy svůj vlastní vzdělávací program předkládat ministerstvu k akreditaci, neboť pro ně nebudou stanovovány žádné rámcové vzdělávací programy. Akreditované vzdělávací programy budou tedy základními pedagogickými dokumenty, podle nichž se bude uskutečňovat vzdělávání, bude se stanovovat výše výdajů na vzdělávání v příslušném oboru vzdělání a bude se z nich vycházet při hodnocení vyšší odborné školy a hodnocení výsledků vzdělávání, kterých dosáhli studenti.

Vzdělávací program vyššího odborného vzdělávání musí obsahovat náležitosti, které jsou uvedeny v § 6.

V § 105 jsou stanoveny náležitosti postupu při projednávání žádosti o akreditaci vzdělávacího programu vyšší odborné školy. Náležitosti žádosti budou stanoveny vyhláškou ministerstva. Žádost se podává přímo ministerstvu, které zajistí její předání Akreditační komisi pro vyšší odborné vzdělávání. Lhůta pro projednání žádosti o akreditaci Akreditační komisí je stanovena na 120 dnů, což je považováno za dostačující lhůtu, aby mohly být vyžádány případné další odborné posudky, proběhnout ověření údajů v žádosti uvedených apod.

Na základě posouzení vydá Akreditační komise stanovisko, které je základem pro rozhodování ministerstva. Na rozdíl od předchozího návrhu zákona posuzuje Akreditační komise předložený program pouze z hlediska obsahového a odborného. Odstraňuje se tak předchozí duplicita projednávání a administrativy, kdy měly být materiální a finanční podmínky realizace programu posuzovány dvakrát, a to jak v rámci řízení o akreditaci programu, tak v rámci řízení o zápisu do školského rejstříku.

Ministerstvo do 30 dnů od vydání stanoviska Akreditační komise ve věci rozhodne, přičemž akreditaci neudělí, pokud program nesplňuje stanovené náležitosti (§ 6 odst. 1), není z hlediska obsahu v souladu s cíli a zásadami stanovenými tímto zákonem a v případě, že stanovisko Akreditační komise bude negativní.

V době, kdy vyšší odborná škola uskutečňuje akreditovaný vzdělávací program, mohou vzniknou okolnosti, kdy bude žádoucí vzdělávací program upravit, popř. dojde ke změnám oproti skutečnostem, které byly uvedeny v původní žádosti o akreditaci. V takovém případě je dána možnost požádat o akreditaci změny programu.

Standardně se akreditace uděluje na dobu rovnající se dvojnásobku délky vzdělávání v denní formě vzdělávání, což je 6 let.

Zároveň se v § 185 odst. 2 stanoví, že stávající učební dokumenty vyšších odborných škol se považují za vzdělávací programy pro vyšší odborné vzdělávání podle tohoto zákona akreditované na dobu 3 let od nabytí jeho účinnosti. Během této lhůty budou vyšší odborné školy povinny požádat o akreditaci vzdělávacích programů podle tohoto zákona.

K § 107

Akreditační komise bude mít 21 členů, které jmenuje ministr školství, mládeže a tělovýchovy na dobu 6 let, nejvýše však na dvě funkční období.

Statut Akreditační komise, který upraví vnitřní organizaci a způsob jednání komise, bude vydán ministerstvem. Materiálně i finančně bude činnost komise zajišťovat rovněž ministerstvo.

Kromě stanovisek ke vzdělávacím programům vyššího odborného vzdělávání bude Akreditační komise posuzovat i jiné záležitosti týkající se této oblasti vzdělávání, pokud ji o to ministr školství požádá.

Akreditační komise bude mít tedy v zásadě postavení odborného poradního orgánu ministerstva. Z tohoto důvodu nelze Akreditační komisi svěřit výkonné, resp. sankční kompetence ve vztahu k vyšším odborným školám. Z tohoto důvodu nový návrh zákona nepočítá s tím, že Akreditační komise bude provádět hodnocení vyšších odborných škol (s oprávněními ke vstupu do škol, vyžadování předložení dokladů, přijímání sankčních opatření apod.).

K § 108

Pokud jde o systém formálního uznávání kvalifikací dosažených v zahraničí v dané oblasti, přichází v úvahu dva případy.

Uznání rovnocennosti zahraničních vysvědčení se provádí v případech, kdy má Česká republika uzavřenu mezinárodní dohodu s příslušným státem o vzájemném uznávání rovnocennosti příslušných dokladů o dosaženém stupni vzdělání.

Rozhodnutí o uznání platnosti zahraničního vysvědčení v České republice (tzv. nostrifikace“) se vydává v případech, kdy mezinárodní dohoda uzavřena není. Příslušný správní úřad uzná předložené vysvědčení ze zahraniční školy na základě správního posouzení základních atributů zahraničního studia ve srovnání s porovnatelným oborem vzdělání v České republice. Pokud z takového porovnání vyplyne, že obsah a rozsah zahraničního vzdělání se podstatně odlišuje, nostrifikaci nelze udělit. V případě částečné odchylky je nostrifikaci možné udělit na základě úspěšně složené nostrifikační zkoušky z těch předmětů či vyučovaných oblastí, ve kterých se na základě porovnání tyto odchylky objevují.

Od 1. ledna 2001 přešla agenda uznávání rovnocennosti a nostrifikací na krajský úřad (kraj v přenesené působnosti), nový návrh tuto situaci nemění. Výjimkou je pouze uznávání rovnocennosti a nostrifikace dokladů o vzdělání v oblasti policie a požární ochrany, kde je kompetence dána Ministerstvu vnitra, a dále nostrifikace zahraničních vysvědčení, která budou vydána zahraniční školou se vzdělávacím programem, který je uskutečňován v dohodě s ministerstvem (např. vzdělávání v Pirně), kde je dána kompetence Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.

K žádosti o uznání rovnocennosti či o vydání rozhodnutí o uznání platnosti vysvědčení se přiloží originál zahraničního vysvědčení nebo jeho úředně ověřená kopie. V případě, že z tohoto vysvědčení nelze dovodit obsah a rozsah vyučovaných předmětů, může krajský úřad požadovat také předložení rámcový obsah vzdělávání, v němž žadatel dosažené vzdělání získal (tento doklad je nezbytné pro náležité posouzení obsahu a rozsahu dosaženého vzdělání a jeho porovnání s odpovídajícím oborem vzdělání vyučovaných v České republice).

Pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak, vyžaduje se tzv. superlegalizace zahraničních vysvědčení (ověření pravosti podpisů a otisků razítek způsobem v zákoně uvedeným). Je nezbytné výslovně uvést, že superlegalizace se neuplatní, pokud mezinárodní smlouva stanoví odlišný způsob ověřování veřejných listin. Takovou mezinárodní smlouvou je především Haagská úmluva o ověřování veřejných listin (Úmluva o zrušení požadavku ověřování cizích listin, vyhlášená Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č.45/1999 Sb.). Smluvními stranami této Úmluvy jsou mimo jiné všechny členské státy EU s výjimkou Dánska, jehož přistoupení se však v blízké době očekává.

Rozhodování o uznání platnosti vysvědčení bude správním řízením, na které se bude v plném rozsahu vztahovat správní řád. Rozhodnutí bude podléhat soudnímu přezkumu podle zákona č.150/2002 Sb.

K § 109

Vzdělávání v základních uměleckých školách je důležitou součástí celého systému vzdělávání. Návrh tohoto ustanovení vychází ze současného stavu, základním uměleckým školám zůstává status školy, absolventi po dokončení základního uměleckého vzdělávání dosáhnou základů vzdělání v jednotlivých uměleckých oborech. I když se nejedná o stupeň vzdělání, je dosažení základů vzdělání v uměleckých oborech důležitou přípravou pro další studium absolventů například v konzervatořích. Základní umělecká škola může organizovat přípravné studium, základní studium I. a II. stupně, studium s rozšířeným počtem vyučovacích hodin a studium pro dospělé.

K § 110

V § 110 jsou upraveny základní zásady jazykového vzdělávání v jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky (dříve státní jazykové školy). Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky mají důležité postavení s ohledem na to, že je jim zároveň svěřena úloha garanta za státní jazykové zkoušky. Státní jazykové zkoušky se budou nadále skládat z písemné a ústní části.

Předsedu zkušební komise pro státní jazykové zkoušky a předsedu zkušební komise pro jednotlivé jazyky bude jmenovat ministerstvo. Pro předsedy komisí se stanoví kvalifikační požadavky k výkonu funkce. Ministerstvo bude rovněž určovat zadání písemné části státní jazykové zkoušky a stanovovat termíny konání zkoušek.

Na rozdíl od současného právního stavu budou moci zřizovat jazykovou školu s právem státní jazykové zkoušky všichni zřizovatelé uvedení v § 8 za podmínek stanovených tímto zákonem, tedy za podmínky zápisu do školského rejstříku. V současné době je oblast jazykového vzdělávání s právem státní jazykové zkoušky jedinou oblastí „regionálního školství“, kterou je oprávněn zřizovat pouze jeden zřizovatel (kraj). Tato situace byla považována za diskriminační vůči jiným zřizovatelům (především neveřejným).

K § 111

Zájmové vzdělávání je důležitou složkou systému vzdělávání v České republice. Školská zařízení pro zájmové vzdělávání nabízejí všem mladým lidem alternativní nabídku aktivního a společensky užitečného vyplnění volného času. Významnou složkou práce středisek volného času je organizace žákovských soutěží, zejména těch, které mají mezinárodní pokračování, a mohou se tak stát příležitostí pro porovnání výsledků dosahovaných v různých školských systémech.

K § 112

Toto ustanovení zmocňuje ministerstvo ke stanovení podrobnějších podmínek základního uměleckého, jazykového a zájmového vzdělávání vyhláškou.

K § 113

Další vzdělávání navazuje na počáteční přípravu ve školách a školských zařízeních. Není cílem tohoto zákona, aby v něm byly zachyceny všechny možnosti dalšího vzdělávání, které se uskutečňuje v mnohých vzdělávacích zařízení, z nichž některá jsou k této činnosti akreditována podle jiných předpisů (vyhláška č. 21/1991 Sb., o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání a zaměstnanců) nebo jsou v kompetenci jiných resortních ministerstev - například pokud jde o vzdělávání soudců, lékařů či architektů.

V § 113 a 114 jsou uvedeny takové formy dalšího vzdělávání, které mají přímý vztah ke školám a školským zařízením zřizovaným podle tohoto zákona.

Umožňuje se, aby každý, kdo dosáhl alespoň základního vzdělání, mohl konat jednotlivou zkoušku závěrečné, maturitní zkoušky nebo zkoušky absolutoria. Tento institut je velmi důležitý z hlediska požadavků trhu práce. Lze tedy předpokládat, že motivem konat jednotlivou zkoušku může být zejména:

a) snaha uchazeče prokázat vůči zaměstnavateli či budoucímu zaměstnavateli znalosti a dovednosti v rozsahu zkoušky (např. absolvent gymnázia, který vykoná jednotlivou zkoušku z účetnictví v rozsahu oboru vzdělání Obchodní akademie, může získat výhodu při hledání zaměstnání),

b) snaha uchazeče o studium na vysoké či vyšší odborné škole, který maturoval podle stávajícího modelu maturit, tj. bez společné části maturitní zkoušky, prokázat svoje znalosti a dovednosti formou reálně srovnatelnou s ”čerstvými” maturanty.

Úspěšným vykonáním jednotlivé zkoušky se nezíská stupeň vzdělání (stupeň vzdělání se váže na absolvování vzdělávacího programu v plném rozsahu) ani způsobilost k výkonu povolání v případě zdravotnických povolání. Dokladem o vykonání jednotlivé zkoušky je i z tohoto důvodu osvědčení. Získat stupeň vzdělání bez předchozího vzdělávání ve střední nebo vyšší odborné škole lze získat pouze po úspěšném vykonání zkoušek ze všech předmětů nebo jiných ucelených částí učiva stanovených rámcovým i školním vzdělávacím programem za všechny ročníky studia a poté úspěšným vykonáním zkoušky, jíž se studium obvykle ukončuje.

Vzhledem k tomu, že v současné době dochází k problémům při konání jednotlivých zkoušek závěrečných a maturitních zkoušek z předmětů, jejichž součástí je prokázání praktických dovedností, zákon stanoví, že podmínkou konání těchto jednotlivých zkoušek je absolvování praktického vyučování v rozsahu stanoveném rámcovým vzdělávacím programem.

K § 114

Do části týkající se dalšího vzdělávání jsou zařazeny také odborné kursy, kursy jednotlivých předmětů a pomaturitní specializační kursy, které mohou organizovat právnické osoby vykonávající činnost středních nebo vyšších odborných škol. Tyto kursy se neuskutečňují podle vzdělávacích programů uvedených v §3, neposkytují stupeň vzdělání a lze je poskytovat za úplatu ve školách všech zřizovatelů. Budou však mít významné postavení z hlediska celoživotního vzdělávání a budou sloužit především k doplnění a rozšíření znalostí získaných v předchozím studiu, čímž prohlubují kvalifikaci jejich účastníků.

Uvedená činnost bude mít charakter doplňkové činnosti příspěvkových organizací a školských právnických osob (§ 27 zákona č.250/2000 Sb. a § 132 tohoto zákona).

Je nutné zdůraznit, že účastníci těchto kurzů nemají postavení žáků a studentů příslušných škol (což je významné z hlediska financování ze státního rozpočtu a z hlediska postavení účastníků pro účely sociální).

K § 115

Zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků zajišťují služby učitelům, vychovatelům a dalším kategoriím pedagogických pracovníků po dobu jejich aktivní pedagogické činnosti. Zejména zabezpečují jejich další vzdělávání, a tak umožňují profesní i osobnostní růst těchto pracovníků. Dále realizují kariérní růst vedoucích pracovníků škol a školských zařízení, rozvojové programy za podmínek stanovených ministerstvem, poskytují poradenské, konzultační, metodické a informační služby a podílí se na plnění dalších úkolů resortu školství.

K § 116

Školská poradenská zařízení tvoří významnou část školských zařízení s diagnostickou a výchovně preventivní funkcí. Jejich přínos spočívá zejména v pomoci při vzdělávání a volbě vhodného povolání. Jako typ těchto školských zařízení bude ve vyhlášce vymezena pedagogicko - psychologická poradna, speciálně pedagogická centrum, školní poradenské pracoviště a středisko výchovné péče.

K § 117

V § 117 jsou uvedena školská výchovná a ubytovací zařízení. Do jedné skupiny jsou spojena proto, že spolu s poskytovanou službou (ubytování nebo péče v době po vyučování) je dětem, žákům nebo studentům poskytována v mnohých případech i výchovná péče. Jako typ školských výchovných a ubytovacích zařízení bude ve vyhlášce vymezena školní družina, školní klub, školní sportovní klub, domov mládeže, internát a škola v přírodě.

K § 118

Školská zařízení pro zájmové a mimoškolní vzdělávání naplňují volný čas dětí, žáků nebo studentů, případně dalších zájemců o efektivní využití volného času. Jako typy školských zařízení pro zájmové a mimoškolní vzdělávání budou ve vyhlášce uvedena střediska volného času, zahrnující například dnešní domy dětí a mládeže, dále školní knihovna, popřípadě školská zařízení provozující některé činnosti, které dosud vykonával státní těsnopisný ústav nebo školský ústav umělecké výroby a které byly převedeny do jiných institucí.

K § 119

Smyslem poskytování školního stravování je především zajistit dětem, žákům a studentům kvalitní stravu v době jejich pobytu ve škole, popř. školském zařízení. Školní stravování je uskutečňováno především v zařízeních školního stravování. V případě nevyužité kapacity mohou tato zařízení mimo svou hlavní činnost nabízet na komerční bázi stravování i jiným osobám (např. zaměstnancům škol a školským zařízením, důchodcům apod.). Pokud jde o zajištění stravování zaměstnanců a důchodců, návrh zákona poskytování této služby umožňuje, ovšem pouze v rámci doplňkové činnosti zařízení školního stravování. Hlavním účelem zařízení školního stravování je zajišťování stravování dětí, žáků a studentů po dobu jejich pobytu ve škole. Touto normou tedy nelze ošetřit problematiku využívání FKSP pro zaměstnance škol a školských zařízení, resp. důchodců (uvedená problematika nespadá do předmětu úpravy tohoto zákona).

K § 120

Školská účelová zařízení jsou rozsáhlou skupinou školských zařízení zajišťujících rozmanitou náplň školských služeb. Některá školská zařízení podporují školy technicky a jiná doplňují jejich vzdělávací činnost v důležité složce výuky – ve zdokonalování praktických dovedností žáků.

Jako typ školského účelového zařízení lze uvést středisko služeb školám, středisko informačních technologií, plaveckou školu, resp. další typy zařízení pro zajištění praktického vyučování - školní hospodářství, střediska praktického vyučování. Vzhledem k tomu, že činnost uvedených školských zařízení úzce souvisí s činností škol, které zřizují kraje, je kraj rovněž jejich převážným zřizovatelem (mohou však sloužit i školám jiných zřizovatelů v celém regionu).

K § 121

Ustanovení § 121 obsahuje zmocnění k vydání vyhlášek, které budou podrobněji upravovat činnost a organizaci uvedených školských zařízení.

Jelikož školní stravování má nejen zajistit základní potřeby dětem, žákům a studentům, ale i působit na jejich zdravý vývoj, řídí se výživovými normami, které budou společně s organizací školního stravování a provozem zařízení školního stravování upraveny v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví vyhláškou. Cílem je dále stanovit organizační podmínky provozu a zajistit strávníkům na základě vědeckých poznatků a při respektování věkových zvláštností a potřeb nutričně vyváženou stravu.

K § 122

Ustanovení odstavce 1 upravuje podmínky, za nichž je žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol poskytována odměna za produktivní činnost. Za produktivní činnost se pro účely tohoto zákona považuje taková činnost, která přináší osobě, pro kterou je konána, příjem. Minimální výše měsíční odměny za produktivní činnost pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin je 30 % minimální mzdy.

Na odměnu za tuto produktivní činnost budou mít žáci a studenti nárok, a to v závislosti na rozsahu a kvalitě odvedené práce (odměna má charakter odměny za vykonanou práci, nemá tedy v žádném případě výchovný charakter). Výši odměny stanoví ředitel školy.

Odměna za produktivní činnost se poskytuje z prostředků právnické osoby, která vykonává činnost školy; v případě, že se praktické vyučování nebo odborná praxe koná u jiné osoby (ať již právnické nebo fyzické), poskytuje odměnu tato osoba.

Dále jsou ustanovením upraveny podmínky hmotného zabezpečení dětí, žáků a studentů, a to školního stravování a ubytování.

Jedním z podstatných cílů školního stravování je působení na zdravý vývoj dětí a tím i celé populace, proto je třeba zajistit a zpřístupnit školní stravování dětem a žákům do 18 let věku. Skupina středoškoláků do 18 let, které by mělo být školní stravování rovněž garantováno, se z tohoto pohledu jeví jako skupina velice potřebná a vzhledem k tomuto kritickému věkovému období i nejohroženější.

Hmotné zabezpečení bude i nadále možné poskytovat studentům vyšších odborných škol a samozřejmě i zletilým středoškolákům.

Hmotné zabezpečení budou zajišťovat právnické osoby, které vykonávají činnost školy nebo školského zařízení, pro své děti, žáky a studenty. V případě právnických osob zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí bude hmotné zabezpečení zajišťováno ve spolupráci se zřizovatelem, který pro zajištění stravování dětí a žáků vytváří nezbytné podmínky.

Školní stravování by mělo být zajišťováno z důvodu zajištění jeho kvality především v zařízeních školního stravování. Pouze v případě, že v dané lokalitě nebude taková možnost, mohou právnické osoby, které vykonávají činnost škol nebo školských zařízení, zajistit školní stravování smluvně i u jiné osoby, která rovněž poskytuje stravovací služby (tzv. možnost náhradního stravování).

Tak, aby bylo zajištěno poskytování nutričně vyvážené stravy pro všechny věkové kategorie dětí a žáků, řídí se školní stravování výživovými normami, které jsou upraveny v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví vyhláškou.

Nově se dále stanoví kompetence ministerstva upravit prováděcím předpisem horní limit pro výši úplaty za poskytování ubytování a školní stravování ve školách a školských zařízeních zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, a to s ohledem na skutečnost, že tyto školské služby jsou veřejnou službou zajišťovanou veřejným zřizovatelem, která je financována z větší či menší míry z finančních prostředků státního rozpočtu.

K § 123

Ustanovení v souladu se článkem 33 Listiny základních práv a svobod vymezuje, za jaké vzdělávání a školské služby a v jakých školách a školských zařízeních lze požadovat úplatu.

Úprava vychází ze současného právního stavu. Nově se zavádí bezplatné vzdělávání v posledním ročníku mateřské školy zřizované státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí. Důvodem tohoto opatření je podnítit zájem rodičů umístit své děti do posledního ročníku mateřské školy, který je připraví na vstup do základního vzdělávání a do kolektivu vrstevníků. Uvedené opatření vychází vstříc především k sociálně slabším rodinám, pro které je úhrada úplaty v současné době obtížná.

Nově se dále stanoví, že výši úplaty za vzdělávání a školské služby stanoví i v případě veřejných škol a školských zařízení ředitel školy nebo školského zařízení, a to v souladu s prováděcím právním předpisem, který stanoví nejvyšší možnou výši této úplaty.

Ministerstvo stanoví vyhláškou pro veškeré státní a veřejné školy jednotně podmínky, splatnost úplaty, možnost snížení úplaty a nejvyšší možnou úplatu apod., v případě škol a školských zařízení ostatních zřizovatelů stanoví výši úplaty právnická osoba, která činnost školy nebo školského zařízení vykonává (soukromé školy zřízené v právní formě obchodních společností apod. nemají osobu zřizovatele ve smyslu tohoto zákona). O stanovení konkrétní výše úplaty, snížení či prominutí úplaty za vzdělávání či školské služby (a to zejména v případech dětí se sociálním znevýhodněním) bude v individuálních případech rozhodovat ředitel školy nebo školského zařízení; v případě ředitele veřejné školy nebo školského zařízení se bude jednat o správní rozhodování, na které se v plném rozsahu vztahuje správní řád.

K § 124

Ustanovení uvádí jako hlavní činnost školské právnické osoby poskytování vzdělávání a školských služeb podle vzdělávacích programů uvedených v §3, což je primární povinností instituce tohoto typu. Hlavní činnost je tak u tohoto typu právnické osoby vymezena jednoznačně a výslovně je omezena pouze na uskutečňování vzdělávání a školských služeb (na rozdíl např. od příspěvkové organizace zřízené podle zákona č.250/2000 Sb., kde vymezení hlavní činnosti závisí pouze na zřizovateli).

Školská právnická osoba může vedle hlavní činnosti uskutečňovat i doplňkovou činnost, která nesmí být na úkor hlavního činnosti.

Zřizovatelem školské právnické osoby může být ministerstvo, kraj, obec nebo svazek obcí, a dále také jiná právnická osoba nebo fyzická osoba. Vymezení na dvě kategorie zřizovatelů je důležité z hlediska některých dalších podmínek fungování školské právnické osoby (hospodaření, zánik apod.).

Výslovně se také stanoví, že školskou právnickou osobu může zřídit i více zřizovatelů uvedených v odstavci 2 písm. a) (veřejných) či více zřizovatelů uvedených v odstavci 2 písm. b) (neveřejných) zároveň.

Dále se umožňuje zřizovat školskou právnickou osobu i ze strany svazku obcí, což se jeví jako výhodné zejména pro menší školy, které zajišťují vzdělávání pro žáky z více obcí (zákon č.250/2000 Sb. neumožňuje zřídit příspěvkovou organizaci ze strany svazku obcí). Stejně tak je možné, aby školskou právnickou osobu zřídilo více veřejných zřizovatelů společně (např. více obcí).

Předpokládá se, že školská právnická osoba bude vhodnou právní formou pro církevní zřizovatele, pro něž v současném právním řádu není vhodná právní forma zakotvena.

Znovu je ovšem nutné zdůraznit, že právní forma školské právnické osoby je zásadně fakultativní pro všechny školy a školská zařízení všech zřizovatelů.

V odstavci 4 se vymezuje subsidiární použití ustanovení obchodního zákoníku ve věcech zřízení a vzniku, zrušení a zániku a rozdělení, sloučení a splynutí školské právnické osoby. To znamená, že pokud není některá záležitost v této oblasti řešena výslovně tímto zákonem, použijí se přiměřeně příslušná ustanovení obchodního zákoníku.

K § 125

Ustanovení stanoví, jakým úkonem a dokumentem se zřizuje školská právnická osoba. Princip, který byl zde uplatněn, je užit například v zákoně o obecně prospěšných společnostech nebo v obchodním zákoníku. Akt zřízení školské právnické osoby je oddělen od jejího vzniku.

Ustanovení dále vymezuje obligatorní náležitosti zřizovací listiny nebo zřizovatelské smlouvy.

Ustanovení vymezuje okamžik vzniku školské právnické osoby. Školská právnická osoba bude vznikat zápisem do rejstříku školských právnických osob, který bude součástí školského rejstříku vedeného ministerstvem. Toto řešení umožňuje spojit řízení o zápisu školy a školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení (stávající síť škol) a řízení o vzniku právnické osoby, která bude činnost této školy a školského zařízení vykonávat. Tím dojde k odstranění některých nadbytečných administrativních úkonů (např. evidenční zápis příspěvkové organizace podle zákona č.250/2000 Sb. do obchodního rejstříku apod.).

Zároveň byl však v této souvislosti rozdělen školský rejstřík na dvě části (a to rejstřík škol a školských zařízení a rejstřík školských právnických osob) tak, aby byl po formální stránce odlišen rejstřík, který je zásadní pro vznik oprávnění působit jako škola nebo školské zařízení, a rejstřík s konstitutivními účinky pro vznik školské právnické osoby.

K § 126

Ustanovení vymezuje okamžik zániku školské právnické osoby s tím, že jej váže na den výmazu z rejstříku školských právnických osob.

Dále je explicitně upraven proces, který předchází zániku školské právnické osoby, a to její zrušení s likvidací a zrušení bez likvidace. Likvidace se s ohledem na postavení veřejných zřizovatelů a jejich úzkou vazbu na jimi zřizované instituce (majetkovou, finanční apod.) nebude vyžadovat u školských právnických osob zřizovaných ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí. Práva a povinnosti této školské právnické osoby přechází přímo ze zákona na jejího zřizovatele. Zrušení s likvidací se naopak upravuje jako standardní proces v případě školských právnických osob ostatních zřizovatelů.

Ustanovení vymezuje případy, kdy dochází ke zrušení školské právnické osoby. Vedle obvyklých případů zrušení právnické osoby reaguje písmeno d) na významné specifikum školské právnické osoby. Školská právnická osoba může právně existovat pouze v případě, že je oprávněna vykonávat svou hlavní činnost, tedy poskytovat vzdělávání a školské služby ve školách a školských zařízeních. V okamžiku, kdy není ve školském rejstříku zapsána žádná škola nebo školské zařízení pro danou školskou právnickou osobu, pozbývá tato osoba smysl své právní existence. Ke zrušení školské právnické osoby v tomto případě dojde dnem nabytí právní moci rozhodnutí o výmazu poslední školy nebo školského zařízení ze školského rejstříku.

Dále se zavádí možnost zrušení školské právnické osoby na základě rozhodnutí soudu, a to v případě závažných poruch v činnosti školské právnické osoby

K § 127

V ustanovení jsou charakterizovány procesy rozdělení školské právnické osoby, splynutí školské právnické osoby s jinou školskou právnickou osobou a sloučení školských právnických osob. Úprava je obdobná právním úpravám jiných právnických osob (např. podle obchodního zákoníku, zákona č.248/1995 Sb.).

K § 128

Při likvidaci školské právnické osoby se bude postupovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku s určitými odlišnostmi (vstup do likvidace a údaje o likvidátorovi budou zapisovány do rejstříku školských právnických osob, likvidátora jmenuje ředitel školské právnické osoby apod.). Odlišností dále je, že čistý majetkový zůstatek připadne v případě školské právnické osoby zřizované soukromým zřizovatelem v případě, že tento zřizovatel zemřel nebo zanikl bez právního nástupce a neurčil ve zřizovací listině subjekt, kterému má likvidační zůstatek v takovém případě připadnout, kraji na základě smlouvy mezi krajem a likvidátorem. Pokud kraj likvidační zůstatek nepřevezme, připadne státu. Odměnu likvidátora určuje osoba, která jej jmenuje, odměna likvidátora se hradí z prostředků školské právnické osoby.

K § 129

Ustanovení vymezuje působnost zřizovatele školské právnické osoby, přičemž s ohledem na odlišnosti v právním postavení veřejného a soukromého zřizovatele je tato působnost vymezena samostatně pro zřizovatele veřejné a samostatně pro zřizovatele soukromé.

V případě zřizovatelů soukromých dochází k výraznému uvolnění vazby školské právnické osoby na svého zřizovatele (právní existence školské právnické osoby není vázána na osobu zřizovatele, zavádí se „rada“ jako jeden z orgánů této školské právnické osoby, která přejímá většinu kompetencí, které v případě veřejných školských právnických osob zůstávají zřizovateli, stanoví se možnost zřizovatele delegovat i své zbylé kompetence na radu (zřizovateli je v zásadě ponecháno rozhodování o zrušení, rozdělení, sloučení či splynutí školské právnické osoby, zároveň se však umožňuje, aby i tyto kompetence zřizovatel zřizovací listinou delegoval na radu), stanoví se, že v případě zániku či úmrtí zřizovatele bez právního nástupce přechází ze zákona kompetence zřizovatele na radu apod.

Naopak v případě školských právnických osob zřízených veřejným zřizovatelem jsou úzké vazby na zřizovatele ponechány. Uvedené je otázkou zásadního koncepčního řešení, podle kterého je za zajištění vzdělávání odpovědný územní samosprávný celek (kraj a obec), popřípadě Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Tyto subjekty tak nesou primární zákonnou odpovědnost za zajištění vzdělávání. Za tímto účelem si tyto subjekty zřizují školy a školská zařízení (ať už v právní formě příspěvkových organizací nebo v navržené formě školské právnické osoby). Zřizovatel tak musí mít reálné zákonné možnosti zasahovat do činnosti této právnické osoby, ovlivňovat její právní existenci i skladbu vzdělávacích činností.

Z tohoto důvodu v případě školských právnických osob zřizovaných veřejným zřizovatelem nebude vytvářena rada jako další orgán školské právnické osoby, který by přebíral kompetence zřizovatele.

K § 130

Ustanovení vymezuje orgány školské právnické osoby, a to vzhledem k výše uvedenému odlišně pro školské právnické osoby zřízené veřejným zřizovatelem (jediným orgánem je v tomto případě ředitel) a pro školské právnické osoby soukromé (ředitel a rada).

K § 131

Statutárním orgánem školské právnické osoby (a to jak veřejné tak soukromé) je ředitel. Ředitel tak rozhoduje ve všech věcech školské právnické osoby, pokud tento zákon nesvěří rozhodování jinému orgánu.

Ředitele veřejné školské právnické osoby jmenuje a odvolává zřizovatele, a to za podmínek a postupem stanoveným v § 166. Ředitele soukromé školské právnické osoby jmenuje a odvolává zřizovatel na návrh rady, popřípadě rada (pokud zřizovatel tuto svou kompetenci na radu deleguje, či pokud zřizovatel zanikne či zemře bez právního nástupce), a to opět za podmínek a postupem stanoveným v § 166.

Dále ustanovení vymezuje výlučné kompetence ředitele soukromé školské právnické osoby, aby byl zákonem jasně vymezen rozhodovací prostor ředitele a rady.

K § 132

Ustanovení vymezuje působnost rady školské právnické osoby, její složení a způsob jednání. Rada je koncipována jako orgán, který rozhoduje či spolurozhoduje s ředitelem školské právnické osoby v těch nejdůležitějších otázkách chodu školské právnické osoby.

K § 133

Ustanovením jsou vymezeny převážné zdroje výnosů školské právnické osoby.

Dále je stanoveno, že v případě školské právnické osoby zřizované krajem, obcí nebo svazkem obcí zprostředkovává vztah se státním rozpočtem rozpočet zřizovatele (uvedené je významné především z hlediska toků finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných podle tohoto zákona; je nutné zajistit, aby se režim poskytování finančních prostředků nelišil podle právní formy škol a školských zařízení).

Kromě výslovně vymezených výnosů může školská právnická osoba hospodařit i s dalšími finančními prostředky, včetně peněžních prostředků poskytnutých ze zahraničí.

K § 134

Ustanovení upravuje pravidla hospodaření hlavní činnosti školské právnické osoby a nakládání s majetkem s ohledem na neziskový charakter této právnické osoby.

Pravidla pro financování a hospodaření školských právnických osob jsou stanovena tak, aby minimalizovala rizika nevhodného použití veřejných prostředků, které jsou vynakládány na školství z veřejných zdrojů. Sjednocení těchto pravidel pro všechny školy a školská zřízení bez ohledu na zřizovatele je předpokladem pro fungování systému, jeho správu, řídící, kontrolní, inspekční i pedagogicko-organizační činnosti.

K § 135

Školská právnická osoba může vedle své hlavní činnosti, pro niž byla zřízena, provozovat i doplňkovou (převážně podnikatelskou činnost) za podmínek stanovených předpisy upravujícími podnikání a za podmínky neomezení vlastní hlavní činnosti, k jejímuž zkvalitnění svými výnosy doplňková činnost přispívá. Ustanovení vymezuje zásady, za nichž je možno doplňkovou činnost provádět. Školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí mohou doplňkovou činnost vykonávat pouze za podmínek stanovených ve zřizovací listině nebo zřizovatelské smlouvě, u ostatních školských právnických osob není toto omezení důvodné (o provozování doplňkové činnost bude v tomto případě rozhodovat rada).

K § 136

Ustanovení konkretizuje způsob a zásady hospodaření školské právnické osoby. Návrh vychází z právní úpravy hospodaření právnických osob podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů.

Školské právnické osoby mají vymezeny zdroje financování, zřizování a používání fondů, stanoven způsob vedení účetnictví, způsob odpisování, zásady rozborů hospodaření i principy vytváření výsledku hospodaření.

Z činností školské právnické osoby jsou zákonem vyloučeny ty činnosti, které jsou z hlediska efektivního využití veřejných prostředků vynakládaných na školství výrazně a nepřiměřeně rizikové. Toto omezení je upraveno ve dvou úrovních v souvislosti s rozdílným postavením školských právnických osob zřizovaných soukromými nebo církevními zřizovateli, kde je rozsah omezení menší.

K § 137 až 138

Školská právnická osoba vytváří fondy ze zákonem uvedených zdrojů a může je použít výhradně pro zákonem stanovené účely. Struktura těchto fondů je oproti fondům příspěvkových organizací podle § 29 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů velmi zjednodušená, školská právnická osoba bude vytvářet vždy pouze rezervní fond a investiční fond; školská právnická osoba veřejných zřizovatelů dále také fond kulturních a sociálních potřeb. Pravidla pro naplňování a používání rezervního fondu a investičního fondu jsou stanoveny velmi volně, tak, aby umožňovala školské právnické osobě potřebnou flexifilitu.

Fond kulturních a sociálních potřeb budou zřizovat pouze školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, svazkem obcí nebo obcí. Při nakládání s fondem kulturních a sociálních potřeb školských právnických osob se bude postupovat podle vyhlášky Ministerstva financí k úpravě fondu kulturních a sociálních potřeb příspěvkových organizací (č.114/2002 Sb.).

K § 139

Ustanovení vymezuje, podle jakých pravidel vede školská právnická osoba účetnictví. Bude zařazena do kategorie účetních jednotek mezi jiné právnické osoby, jejichž hlavní činností není podnikání.

K § 140

Zákon stanoví, jaký majetek smí školská právnická osoba používat pro svou činnost. Uvádí se, že školská právnická osoba může ke své činnosti užívat majetek svůj, a dále majetek různých vlastníků (státní, obecní, krajský, soukromý), a to na základě standardních užívacích právních vztahů. Vzhledem k této skutečnosti je úprava nakládání s majetkem v tomto zákoně pojata tak, že se na něj budou vztahovat příslušné obecné předpisy, které upravují hospodaření státu, krajů, obcí, popřípadě soukromých osob.

K § 141

Ustanovení charakterizuje školský rejstřík jako veřejný seznam, obdobně jako je tomu v případě obchodního rejstříku. Předchozí právní úprava znala pouze síť škol, předškolních a školských zařízení jako jedinou evidenci bez dalšího členění. V důsledku zavedení možnosti zřízení školské právnické osoby jako nové formy právnických osob, kterou tento zákon umožňuje, dochází k členění školského rejstříku na dvě části, a to rejstřík škol a školských zařízení a rejstřík školských právnických osob.

Bylo dosaženo dohody příslušných ministerstev, na jejímž základě se budou do školského rejstříku zapisovat i školy a školská zařízení zřizovaná Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany a Ministerstvem spravedlnosti. Tím se stane školský rejstřík úplným seznamem všech škol a školských zařízení v České republice (s výjimkou škol při zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí). Stanoví se, že tento rejstřík bude veřejně přístupný, a to i na síti Internet.

Zákon zaručuje účinnost údajů zapsaných v rejstříku vůči každému ode dne provedení zápisu a vydávání úředních výpisů, obdobně jako je tomu u obchodního rejstříku, avšak bezplatně vzhledem k tomu, že vzdělávání je veřejnou službou.

V zájmu zajištění kontinuity mezi stávající sítí škol, předškolních a školských zařízení a nově zaváděným školským rejstříkem podle tohoto zákona, se v § 186 odst. 1 vymezuje automatické překlopení stávající sítě škol, předškolních a školských zařízení na nově definovaný školský rejstřík.

K § 142

Zákon výslovně vymezuje účinky spojené se zápisem školy a školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení. Tímto okamžikem vznikají právnické osobě, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení, zákonem stanovená práva, a to právo poskytovat vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona, vydávat státem garantované doklady o poskytnutém vzdělání a nárok na finanční prostředky ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu územního samosprávného celku, a to za podmínek stanovených tímto zákonem a pouze v rozsahu tohoto zápisu.

K § 143

Rejstřík škol a školských zařízení vede z převážné části ministerstvo, a to s ohledem na povinnost státu zajistit funkčnost, efektivitu a soudržnost vzdělávací soustavy České republiky jako celku. Jedná se o kompetenci státu, kterou nelze přenést v celém rozsahu na územní samosprávné celky (kraje), neboť by to ve svém důsledku znamenalo rozpad naší vzdělávací soustavy na čtrnáct samostatných vzdělávacích soustav v krajích.

Přesto se vedení rejstříku některých, přesně vymezených druhů škol a školských zařízení (mateřské školy a některé druhy školských zařízení), jejichž působnost je ryze místní a nepřesahuje hranice regionu, deleguje na krajskou úroveň s ohledem na předpoklad, že z krajské úrovně lze lépe posoudit potřebnost a účelnost těchto druhů škol a školských zařízení. Je nutné zdůraznit, že i v tomto případě se však musí jednat o výkon státní správy přenesené na úroveň kraje (krajský úřad), neboť předmětem rozhodování jsou nejen školy a školská zařízení zřizovaná krajem, ale i školy a školská zařízení jiných zřizovatelů (obcí, církví apod.).

Vymezení okruhu škol a školských zařízení, jejichž rejstřík vede krajský úřad, je oproti současné právní úpravě širší. V této souvislosti je v § 186 odst. 4 upraven proces předání údajů a dokladů z ministerstva na krajské úřady.

K § 144

Údaje v rejstříku škol a školských zařízení zahrnují nejpodstatnější údaje o škole a školském zařízení jako součásti vzdělávací soustavy. Proti současnému stavu obsahuje rejstřík škol a školských zařízení přesnější údaje, např. pokud jde o nejvyšší povolené počty vzdělávaných v jednotlivých oborech vzdělání a formách vzdělávání, v jednotlivých školských službách apod.

Zároveň toto ustanovení výslovně deklaruje již v současnosti obvyklý stav, kdy součet nejvyššího povoleného počtu žáků a studentů v jednotlivých oborech vzdělání může být vyšší než celkový nejvyšší povolený počet žáků a studentů ve škole. Při poskytování vzdělávání však nesmí být překročen žádný z výše uvedených limitů. Toto řešení umožňuje řediteli školy podle potřeby posílit či naopak utlumit některé zapsané obory vzdělání.

K § 145

Toto ustanovení vymezuje okruh účastníků řízení s ohledem na ostatní platné právní předpisy. Odstraňují se tak současné výkladové problémy s pojmem „zřizovatel“ ve vztahu ke školám a školským zařízením soukromých zřizovatelů (obchodní zákoník nezná pojem „zřizovatel“ ve vztahu k obchodním společnostem). Toto ustanovení se tímto způsobem snaží narovnat současný nevyhovující stav.

Je stanoveno, že účastníkem řízení ve věcech rejstříku škol a školských zařízení je navrhovatel, přičemž navrhovatelem je právnická osoba, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení; v případě školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace je účastníkem řízení také její zřizovatel. Pokud je navrhovatelem školská právnická osoba nebo příspěvková organizace, je součástí návrhu také souhlas jejího zřizovatele. Uvedené je nezbytné s ohledem na úzkou vazbu těchto právnických osob na osobu svého zřizovatele (finanční, materiální apod.).

Nově je pak výslovně stanoveno, že zřizovatel nebo zakladatel právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení je účastníkem řízení, jestliže tato právnická osoba ještě nevznikla.

K § 146

Ustanovení upravuje postup podávání žádostí o zápis do rejstříku škol a školských zařízení. Věcně toto ustanovení vychází ze současného právního stavu.

Termín podání žádosti je stanoven na základě dosavadních zkušeností s podáváním žádostí o zařazení škol nebo školských zařízení do sítě, v případech hodných zvláštního zřetele je možné zmeškání termínu prominout. Lze také rozhodnout o dřívější účinnosti zápisu do rejstříku škol a školských zařízení.

K § 147

Výčet údajů a dokladů, které jsou součástí žádosti, vychází ze současného stavu. Některé údaje a doklady jsou však upřesněny (výslovně je stanoveno, že součástí stanoviska orgánu ochrany veřejného zdraví a stavebního úřadu k prostorám, ve kterých se bude uskutečňovat vzdělávání nebo školské služby, bude i stanovení nejvyššího počtu osob, které lze v těchto prostorách vzdělávat). Pokud jde o personální a majetkové zajištění činnosti, budou se požadovat pouze rámcové popisy předpokládaného stavu, neboť v době, kdy se žádost podává, nemusí mít navrhovatel např. konkrétní vyučující zajištěny.

Dále je výslovně uvedeno, které doklady může navrhovatel předložit až dodatečně. V takovém případě je však ošetřeno, že rozhodnutí o zápisu do rejstříku nabývá účinnosti až po jejich předložení příslušnému orgánu.

Konečně je nutné zmínit, že z důvodu zabránění nadbytečné administrativě, budou údaje a doklady společné pro řízení o zápisu několika škol a školských zařízení provozovaných jednou právnickou osobou dokládány pouze jednou.

K § 148

Ustanovení taxativně vymezuje důvody, ze kterých lze žádost o zápis školy nebo školského zařízení zcela nebo zčásti zamítnout. Pokud nebudou dány důvody pro zamítnutí žádosti, musí ministerstvo nebo krajský úřad žádosti vyhovět.

Důvody pro zamítnutí žádosti jsou oproti současné právní úpravě zpřesněny a doplněny, oproti současné právní úpravě již návrh neobsahuje možnost zamítnout žádost o zápis do školského rejstříku z důvodu nesouladu s potřebami a možnostmi vzdělávací soustavy.

Novinkou také je, že se z ministerstva přesouvá na krajské úřady rozhodování o konkrétním nejvyšším povoleném počtu žáků nebo studentů v jednotlivých povolených oborech vzdělání a formách vzdělávání.

Oproti předchozí právní úpravě je lhůta pro vydání rozhodnutí o žádosti o zápis prodloužena na 90 dnů od doručení žádosti.

K § 149

Změny zápisu v rejstříku jsou v těch případech, kdy jde o formální změny (například o změnu sídla zřizovatele, změnu názvu apod.), navrhovány zřizovatelem do 14 dnů ode dne, kdy ke změně došlo.

Výslovně je stanoveno, že k žádosti o zápis změny budou přiloženy pouze doklady, které se této změny přímo týkají. Účelem této úpravy je opět zamezit nadbytečnému zatěžování účastníků řízení předkládáním dokladů, které nejsou nezbytné nebo které již byly předloženy při řízení o zápisu. Ministerstvo následně v interním předpisu upraví konkrétní podrobnosti o předkládání těchto dokladů. Výslovně je upraveno, že stanovisko obce na jejímž území bude základní škola nebo základní umělecká škola působit, resp. stanovisko kraje, na jehož území bude střední nebo vyšší odborná škola působit, se bude vyžadovat pouze v případě změny ve skladně oborů vzdělání nebo změny ve výši nejvyššího povoleného počtu dětí, žáků a studentů.

V odstavci 2 tohoto ustanovení je oproti předchozí právní úpravě zkrácena lhůta pro rozhodnutí o zápisu změny v taxativně vymezených případech na 30 dnů od doručení žádosti.

I bez návrhu může být zahájeno řízení o zápis změny, bude-li zjištěna odchylka od skutečného stavu.

K § 150

Ustanovení taxativně vymezuje důvody, pro které provede ministerstvo a krajský úřad výmaz školy nebo školského zařízení (a obdobně také oborů vzdělání, typu školské služby a kapacity) z rejstříku.

Oproti současné právní úpravě se navrhuje rozšíření a zpřesnění důvodů pro výmaz, aby měl stát možnost lépe zasahovat v případě závažných nedostatků v činnosti školy nebo školského zařízení nebo v jiných zákonem vymezených případech. Nově se dále stanoví možnost výmazu školy nebo školského zařízení z rejstříku v případě dlouhodobé nečinnosti (tyto případy zkreslují údaje o stavu vzdělávací soustavy; zároveň nelze předpokládat, že takové školy a školská zařízení stále splňují předpoklady pro svou řádnou činnost).

Výslovně se umožňuje, aby návrh na zahájení řízení o výmazu podal i ústřední školní inspektor na základě výsledků inspekční činnosti.

K § 151

V době, kdy probíhá řízení o výmazu z rejstříku, jsou ministerstvo a krajský úřad oprávněny rozhodnout o opatřeních k zamezení nehospodárného využití finančních prostředků poskytovaných podle tohoto zákona. Jedná se o obdobu současné právní úpravy, která směřuje k zastavení či omezení vyplácení finančních prostředků ze státního rozpočtu škole a školskému zařízení.

Dnem právní moci výmazu z rejstříku zanikají práva uvedená v § 142.

Ustanovení rovněž ukládá povinnost právnické osobě nebo jejímu zřizovateli zajistit žákům a studentům možnost pokračovat ve vzdělávání ve stejném nebo obdobném oboru vzdělání. V případě zajištění povinné školní docházky je povinnost výslovně stanovena obci.

K § 152

Nově se budou do rejstříku zapisovat také školy a školská zařízení zřizovaná Ministerstvem obrany, vnitra a spravedlnosti, čímž se rejstřík stane úplným přehledem o školách a školských zařízeních na území České republiky.

S ohledem na výrazná specifika těchto škol a školských zařízení budou uvedené školy a školská zařízení do rejstříku zapisovány pouze na základě oznámení jejich zřizovatelů (bez možnosti ministerstva ovlivňovat rozhodnutí těchto zřizovatelů). Okruh údajů zapisovaných do rejstříku je pak výrazně omezen.

K § 153 až 155

Rejstřík školských právnických osob povede výlučně ministerstvo. Vzhledem k tomu, že k zápisu do tohoto rejstříku se váže vznik školské právnické osoby, je vhodné, aby byl rejstřík veden centrálně, jedním orgánem.

Účel rejstříku školských právnických osob je obdobně jako účel obchodního rejstříku dvojí. Za prvé bude představovat evidenci konkrétně stanovených podstatných údajů o tomto typu právnických osob, za druhé bude umožňovat, aby takto evidované údaje byly veřejnosti přístupné.

Rejstřík školských právnických osob bude postaven na zásadě publicity. To znamená, že skutečnosti zapsané v rejstříku školských právnických osob budou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Každý zároveň bude mít možnost se s údaji zapsanými v rejstříku seznámit.

Zavedením veřejně přístupného rejstříku školských právnických osob bude zajištěna ochrana zájmů třetích osob, které budou vstupovat do právních vztahů se školskými právnickými osobami, a potřebují proto informace z objektivního zdroje.

Zápis do rejstříku školských právnických osob (a výmaz z tohoto rejstříku) pak bude mít konstitutivní účinky z hlediska právní existence školské právnické osoby.

Ustanovení § 154 vymezuje údaje zapisované do rejstříku školských právnických osob. Jsou jimi všechny nezbytné údaje týkající se školské právnické osoby. Je zde řešen i způsob zápisu školské právnické osoby při jejím rozdělení, při sloučení nebo splynutí s jinou právnickou osobou.

V tomto rejstříku budou vedeny pouze ty údaje, které se týkají školské právnické osoby jako právnické osoby, tedy nikoliv údaje týkající se škol a školských zařízení, jejichž činnost bude tato osoba vykonávat. Tyto školy a školská zařízení budou vedeny společně s ostatními v rejstříku škol a školských zařízení. Nezavádí se tedy dvojí rejstřík, ale dvě části jednoho rejstříku se zcela odlišným účelem.

Součástí rejstříku bude dále sbírka nejdůležitějších listin týkajících se konkrétní školské právnické osoby.

K § 156

Vymezuje se, že účastníkem řízení ve věcech rejstříku školských právnických osob je školská právnická osoba a její zřizovatel. Pokud se do rejstříku zapisují také údaje, které se týkají třetích osob (členové rady apod.), jsou účastníky řízení také tyto osoby.

V případě, že školská právnická osoba ještě nevznikla, je účastníkem řízení její zřizovatel.

K § 157

V případě, že činnost školy nebo školského zařízení bude vykonávat školská právnická osoba, podává navrhovatel současně žádost o zápis školy nebo školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení a žádost o zápis školské právnické osoby.

Nebude tak docházet k duplicitnímu podávání žádostí o zápis do jednotlivých částí školského rejstříku, ministerstvo bude při zápisu školské právnické osoby do rejstříku vycházet z žádosti o zápis školy nebo školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení podle § 147.

Je nutné zdůraznit, že ministerstvo povolí zápis školské právnické osoby do rejstříku školských právnických osob (a umožní tím její právní vznik) pouze v případě, dojde-li zároveň k povolení zápisu školy nebo školského zařízení, jejichž činnost má daná právnická osoba vykonávat, do rejstříku škol a školských zařízení. Školská právnická osoba tedy nemůže právně vzniknout, pokud nebude mít státní souhlas k provozování své hlavní činnosti.

Pokud dochází k rozdělení školské právnické osoby nebo splynutí školských osob téhož zřizovatele, provede se výmaz zanikající a zápis vznikající školské právnické osoby k témuž dni.

K § 158

Výmaz školské právnické osoby z rejstříku školských právnických osob (obdobně jako její zápis) je tak závažnou skutečností, že musí být kogentně stanoven zákonem. Ustanovením jsou taxativně stanoveny skutečnosti, které jsou důvodem pro výmaz školské právnické osoby z rejstříku školských právnických osob.

K § 159

Ustanovení vymezuje lhůty, v nichž se podává žádost o zápis změny údajů nebo výmaz z rejstříku školských právnických osob, a lhůty, v nichž o těchto žádostech ministerstvo rozhodne.

Výslovně je stanoveno, že řízení o zápis změny a řízení o výmazu může ministerstvo zahájit i bez návrhu za účelem dosažení shody mezi zapisovanými údaji a faktickým stavem. Uvedená kompetence je nezbytná k zajištění pravdivosti a úplnosti zapisovaných údajů.

Lhůta, ve které ministerstvo rozhodne o zápisu změny nebo výmazu školské právnické osoby z rejstříku školských právnických osob, je stanovena na 30 dnů ode dne zahájení řízení.

K § 160

Oproti stávající právní úpravě je financování upraveno přehledněji tím, že vymezení finančních prostředků poskytovaných ze státního rozpočtu a jejich tok jsou řešeny v samostatné části zákona.

Zpřehledňují se též zásady financování vzdělávání ve školách a školských služeb ve školských zařízeních.

Zvýrazňuje se princip normativního přidělování prostředků poskytovaných ze státního rozpočtu.

Věcný princip poskytování prostředků státního rozpočtu se oproti stávajícímu stavu nemění.

Ustanovení vymezuje rozsah výdajů poskytovaných ze státního rozpočtu na činnost škol a školských zařízení podle zřizovatele.

Finanční prostředky se poskytují podle skutečného počtu dětí, žáků nebo studentů, nejvýše však do povolené kapacity zapsané ve školském rejstříku.

Ustanovení nepředjímá změny v oblasti rozpočtového určení daní, neboť toto dosud není věcně ani právně připraveno.

K § 161

Ustanovení řeší působnost orgánů státní správy a samosprávy, které zajišťují tok prostředků ze státního rozpočtu k právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení, které zřizují obce, svazky obcí nebo kraje. Návrh stanoví, že finanční prostředky ze státního rozpočtu budou poskytovány formou dotace do rozpočtu kraje, a to na zvláštní účet. Novinkou je, že tyto finanční prostředky přiděluje krajský úřad s vědomím zastupitelstva kraje (na rozdíl od současného stavu, kdy zákon č. 129/2000 Sb. vyžaduje i v těchto případech schválení zastupitelstvem kraje).

Zavádí se pojmy republikových a krajských normativů, na nichž jsou postaveny základní principy financování škol a školských zařízení zřizovaných územními samosprávnými celky.

Republikové normativy jsou stanoveny jako podíl celkových objemů neinvestičních výdajů vyčleněných ze státního rozpočtu pro vzdělávání ve školách a zdělávání a školské služby ve školských zařízeních, obory vzdělání ve všech formách studia, zdravotní postižení dětí, žáků a studentů ve stanovených věkových kategoriích k celkovému počtu dětí, žáků a studentů příslušných věkových kategorií.

Při stanovení krajských normativů vychází krajský úřad z dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v kraji, z rámcových vzdělávacích programů, rozsahu přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně pedagogické či přímé pedagogicko psychologické činnosti a z naplněnosti tříd, skupin nebo oddělení.

K § 162

Uvedené ustanovení upravuje rozpis a poskytování prostředků státního rozpočtu právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení zřizovaným církví nebo náboženskou společností, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb. a na činnost škol a školských zařízení soukromých zřizovatelů.

Dělení škol a školských zařízení na „církevní“ a „soukromé“ má nadále význam pouze pokud jde o financování těchto škol a školských zařízení. S ohledem na dosud neprovedenou odluku státu od církve, bude ministerstvo poskytovat „církevním“ školám neinvestiční výdaje tak, jak je tomu dosud. V návrhu není vyloučena ani možnost poskytovat církevním školám prostředky na investiční učební pomůcky.

Odlišují se tedy nadále církevní školy zřizované registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi se zvláštním právem podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb. na jedné straně a školy a školská zařízení zřizované registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi bez zvláštního práva podle uvedeného ustanovení, které budou nadále financovány jako ostatní školy soukromé.

Stanovením normativů se celá oblast financování církevních škol a školských zařízení objektivizuje a zprůhledňuje.

Soukromé školy a školská zařízení budou nadále financována za podmínek stanovených zvláštních právním předpisem (zákonem č. 306/1999 Sb.). V tomto ustanovení je pouze vymezen tok a povaha těchto finančních prostředků.

K § 163

Z kapitoly státního rozpočtu 333 MŠMT lze poskytovat i další finanční prostředky právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení bez rozdílu zřizovatele. Tyto prostředky netvoří mandatorní výdaje kapitoly a jejich výše se odvíjí od programů vyhlášených ministerstvem.

Kromě toho umožňuje toto ustanovení posílit rozpočty územních samosprávných celků dotací ze státního rozpočtu na vylepšení bilance výdajů na provoz škol a školských zařízení, které zřizují.

K § 164

Ustanovení vymezuje kompetence a postavení ředitelů škol a školských zařízení všech zřizovatelů.

Výslovně se vymezuje, že ředitel školy nebo školského zařízení má kompetenci rozhodnout ve všech záležitostech, které se týkají vzdělávání a školských služeb podle tohoto zákona, pokud nejsou výslovně svěřeny jinému orgánu (např. zřizovateli), přestože tyto kompetence nemusí být v zákoně výslovně specifikovány. Výrazně se posiluje postavení ředitele školy a školského zařízení, především v oblasti pedagogické a odborné.

Na rozdíl od současných právních předpisů, zákon zavádí pedagogickou radu jako poradní orgán ředitele školy. Pedagogická rada bude zřizována povinně ve všech školách, stanovení náležitostí jejího vzniku, složení a jednání jsou ponechány na rozhodnutí ředitele školy.

K § 165

Ustanovení vymezuje specifické kompetence ředitelů škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, které vyplývají jednak ze skutečnosti, že ředitelé veřejných škol a školských zařízení mají postavení statutárního orgánu dané právnické osoby (viz §166), jednak toho, že o skutečnostech vymezených v tomto ustanovení rozhodují ve správním řízení.

Na rozdíl od současného právního stavu ustanovení výslovně vymezuje ta rozhodování ředitele veřejné školy nebo školského zařízení, která mají charakter rozhodování o individuálních právech a povinnostech účastníků vzdělávání v oblasti státní správy. Tím by se měly částečně odstranit problémy, které se v současné době objevují v souvislosti s povahou některých rozhodnutí zejména ředitelů škol (např. při rozhodování o přestupu žáka z jedné střední školy na druhou apod.).

Zároveň je výslovně stanoveno, že (pouze) v rámci tohoto rozhodování vystupuje ředitel veřejné školy nebo školského zařízení jako osoba pověřená výkonem státní správy.

Na uvedená rozhodování se bude v plném rozsahu vztahovat správní řád. Odvolacím orgánem proti rozhodnutí ředitele veřejné školy a školského zařízení bude krajský úřad (§ 183 odst. 3). Rozhodnutí ředitele veřejné školy a školského zařízení podléhají také soudnímu přezkumu podle zákona č.150/2002 Sb.

Postavení ředitelů soukromých a církevních škol se v daném ohledu nemění od současného stavu. Právní vztahy mezi soukromou či církevní školou a školským zařízením a jejími žáky a studenty jsou postaveny na smluvním principu. Případné spory mezi soukromou či církevní školou a jejími žáky a studenty řeší pouze soud v občanskoprávním řízení.

K § 166

Ustanovení upravuje postavení ředitele veřejné školy a školského zařízení. Výslovně je upraven vztah mezi výkonem funkce ředitele školy a školského zařízení a mezi výkonem funkce ředitele školské právnické osoby, příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu. Uvedená dvojakost výkonu funkce v současné době vyvolává v praxi časté problémy.

Výslovně se stanoví, že ředitel školské právnické osoby, příspěvkové organizace a vedoucí organizační složky státu je zároveň ředitelem všech škol a školských zařízení, jejichž činnost daný subjekt vykonává (uvedené nabývá na důležitosti především ve vztahu ke stále častějšímu slučování škol a školských zařízení v rámci optimalizace sítě).

S ohledem na to, že ředitel veřejné školy a školského zařízení vykonává ve výslovně vymezených záležitostech státní správu, kterou na něj deleguje zákonem stát, je nezbytné vymezit zákonné podmínky pro jeho jmenování a odvolávání. Pro jmenování do funkce ředitele se vyžaduje splnění předpokladů stanovených navrhovaných zákonem o pedagogických pracovnících (bezúhonnost, zdravotní způsobilost, stanovené vzdělání a pedagogická praxe) a splnění podmínek konkursního řízení.

Pokud jde o podmínky pro odvolání ředitele z funkce, opouští se současný nevyhovující stav, kdy je odvolání ředitele obecní školy a školského zařízení podmíněno předchozím souhlasem krajského úřadu a odvolání ředitele krajské školy a školského zařízení předchozím souhlasem ministerstva. Vzhledem k tomu, že podmínky pro udělení či neudělení souhlasu nejsou žádným způsobem vymezeny, lze tuto úpravu považovat za neoprávněný zásah státu do práv územní samosprávy.

Z tohoto důvodu se navrhuje vymezit důvody, pro které lze ředitele z funkce odvolat, přímo zákonem s tím, že jejich naplnění v konkrétním případě bude možné posoudit nezávislým soudem. Účelem této právní úpravy je posílit stabilitu funkce a omezit nežádoucí vnější vlivy. Zároveň však není účelem učinit ředitele „neodvolatelným“. Důvody jsou vymezeny tak, aby umožňovaly ředitele odvolat, pokud nebude plnit povinnosti z dané funkce vyplývající (např. Česká školní inspekce v rámci inspekční činnosti zjistí závažné nedostatky v činnosti ředitelem řízené školy a školského zařízení).

Vymezení důvodů, pro které může být ředitel odvolán z funkce, nelze považovat za nepřímou novelu zákoníku práce, neboť vztah mezi zřizovatelem školy a školského zařízení a ředitelem není vztahem pracovněprávním upraveným zákoníkem práce. Ředitel je zaměstnancem dané právnické osoby, nikoliv zřizovatele.

Ustanovení odstavce 7 konečně vymezuje, kdo může vykonávat funkci ředitele školy a školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba a příspěvková organizace (např. s.r.o, o.p.s., a.s.). Obdobně režimu živnostenského zákona se stanoví, že funkci ředitele školy a školského zařízení bude vykonávat buď statutární orgán právnické osoby nebo jeho člen, pokud splňuje předpoklady podle zvláštního zákona. V případě, že statutární orgán nebo jeho člen předpoklady stanovené zvláštním zákonem nesplňuje, vykonává funkci ředitele školy a školského zařízení jiná osoba v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která dané předpoklady splňuje.

K § 167 a 168

Posiluje se postavení školské rady jako orgánu školy umožňujícího účast rodičů, zletilých žáků a studentů, pedagogických pracovníků a dalších partnerů školy na správě školy. Oproti dosavadní právní úpravě je stanovena povinnost zřídit školskou radu v základních, středních a vyšších odborných školách všech zřizovatelů. K povinnému zřizování samosprávného orgánu na úrovni školy vede předkladatele doporučení expertů OECD a dosavadní zkušenosti s nepovinným zřizováním rady školy. Očekává se posílení odpovědnosti vzdělávaných, resp. jejich zákonných zástupců za práci školy, a zvýšení vlivu veřejnosti ve srovnání se stavem, kdy je v řadě škol veřejnost zastoupena bez významnějších kompetencí a odpovědnosti např. v poradních orgánech ředitele.

Stanoví se, že pokud právnická osoba vykonává činnost více škol, lze z důvodu zjednodušení zřídit pouze jednu školskou radu. Samostatnou školskou radu však vždy bude mít vyšší odborná škola s ohledem na výrazná specifika vzdělávání.

Právní úprava školské rady se zjednodušuje oproti předcházejícímu návrhu (např. se nestanoví minimální a maximální počty jejích členů). Stanovení počtu členů školské rady a pravidel pro jejich volbu se ponechává na zřizovateli.

Větší část z pravomocí školské rady stanovených v § 168 je obdobná kompetencím stávající rady školy podle zákona č.564/1990 Sb. Nově se stanoví kompetence schvalovat školní řád a způsob hodnocení žáků, kompetence vyjadřovat se k návrhům školních vzdělávacích programů a k jejich následnému uskutečňování, podílet se na zpracování koncepčních záměrů rozvoje školy apod.

Dále je upraven způsob schvalování výše uvedených dokumentů školskou radou a postup v případě jejich neschválení.

V ustanovení § 185 odst. 10 je stanoveno, že školská rada podle tohoto zákona musí být ustavena do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto zákona.

K § 169

Ministerstvo plní v souladu se zákonem č.2/1969 Sb. úlohu ústředního správního úřadu pro oblast školství, dále také pro oblasti týkající se mládeže a sportu.

Z tohoto důvodu také ministerstvo odpovídá za stav, koncepci a rozvoj vzdělávací soustavy, k čemuž využívá nástroje upravené tímto zákonem (rámcové vzdělávací programy, dlouhodobé záměry, školský rejstřík).

Dále řídí výkon státní správy ve školství, a to vydáváním právních předpisů a dalších interních předpisů (což odpovídá kompetencím stanoveným ústředním správním úřadům vůči orgánům územních samosprávných celků v § 92 zákona č.129/2000 Sb.).

V průběhu roku 2001 byly zřizovatelské kompetence (a majetek škol a školských zařízení) k naprosté většině středních a vyšších odborných škol (a některým školským zařízením) na základě zákona převedeny na nově zřízené kraje. Návrh v tomto smyslu respektuje uskutečněnou reformu veřejné správy. Ministerstvo bude zřizovat pouze minimální počet škol a školských zařízení, převážně ty, které mají nadregionální působnost (dětské domovy a výchovné ústavy a školy při těchto zařízeních) nebo ty, které mají jiný výlučný charakter (např. školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, pokud je nezřídí kraj nebo obec).

Ministerstvo bude tedy nadále vytvářet podmínky pro výkon ústavní a ochranné výchovy a preventivně výchovnou péči a pro další vzdělávání pedagogických pracovníků. Dále bude zřizovat školy, jejichž činnost bude upravena mezinárodními smlouvami.

Pouze ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele bude ministerstvo zřizovat i jiné druhy škol a školských zařízení. Jde například o případy, kdy je zánikem střední školy ohroženo právo na vzdělávání žáků v daném oboru vzdělání v celorepublikovém měřítku, kdy jde o školy se specializovaným či unikátním vzdělávacím obsahem, na jejichž vybavení a provoz nestačí kraji finanční prostředky.

Dále jsou v souladu s § 54 odst. 2 zákona č.219/2000 Sb. upraveny podmínky vzniku, změn a zániku státních příspěvkových organizací, které budou vykonávat činnost škol a školských zařízení zřizovaných ministerstvem. Školy a školská zařízení zřizovaná ministerstvem mají již v současné době právní formu státních příspěvkových organizací (jak vyplývá z §12 odst. 7 zákona č.564/1990 Sb.). Podmínky vzniku, změn a zániku těchto příspěvkových organizací upravuje vyhláška č.112/2003 Sb., o náležitostech zřizovací listiny a podmínkách pro rozhodování o zřízení, změnách a zrušení škol a školských zařízení jako státních příspěvkových organizací. S ohledem na skutečnost, že podmínky vzniku, změn a zániku právnických osob je vhodnější upravit přímo zákonem, navrhuje se v zásadě převzít úpravu obsaženou v této vyhlášce přímo do návrhu zákona.

K § 170

Ustanovení vymezuje kompetence ministerstva především v oblasti využívání finančních prostředků státního rozpočtu přidělovaných školám a školským zařízením. Uvedené kompetence navazující na část čtrnáctou návrhu zákona.

K § 171

Povolování pokusného ověřování je proti dnešnímu stavu upřesněno o náležitosti rozhodnutí ministerstva, kterým se dané pokusné ověřování povoluje. Ustanovení o pokusném ověřování umožňuje, aby bylo možné ověřit nové postupy a přístupy v pedagogice, trendy a postupy, které vyplynou ze zahraničních programů (například experimenty vyplývající z programu PHARE, apod.) v praxi ve výuce. Nově se zakotvuje zadavateli povinnost toto pokusné ověřování sledovat a vyhodnocovat. Zároveň je v ustanovení § 185 odst. 11 stanoveno, že pokusná ověřování povolená ministerstva podle stávajícího školského zákona zůstávají i nadále v platnosti.

Dále se ministerstvu svěřuje kompetence vyhlašovat rozvojové programy ve vzdělávání a programy zjišťování výsledků vzdělání a stanovit podmínky a kritéria pro jejich financování ze státního rozpočtu. Rozvojové programy budou i nadále vycházet zejména z dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky a jejich účelem je např. pomoci k vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými regiony České republiky, podpořit určitou oblast vzdělávání apod.

K § 172

Ustanovení vymezuje, že Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti je oprávněno zřizovat a zrušovat ve své působnosti střední školy, vyšší odborné školy a školská zařízení jim sloužící a vykonávat státní správu v jimi zřizovaných školách v podobném rozsahu, jako vykonává ministerstvo vůči školám a školským zařízením v resortu školství. V pravomoci ministerstva se ponechávají záležitosti související se zajištěním společné části maturitní zkoušky, se školským rejstříkem a akreditací vzdělávacích programů vyššího odborného vzdělávání (při akreditaci vzdělávacích programů vyššího odborného vzdělávání v oblasti bezpečnostních služeb je nadále kompetentní Ministerstvo vnitra).

Dále se umožňuje Ministerstvu zahraničních věcí zřizovat a zrušovat základní školy při diplomatických misích a konzulárních úřadech České republiky v zahraničí; tyto školy se však nezapisují do školského rejstříku. Dále je specifikováno, jaká ustanovení tohoto zákona se s ohledem na odlišnosti těchto škol a školských zařízení na ně nevztahují, nebo se vztahují pouze přiměřeně.

K § 173

Česká školní inspekce je definována jako správní úřad s celostátní působností, který je členěn na ústředí a školní inspektoráty.

Ústředního školního inspektora, který stojí v čele České školní inspekce, jmenuje a odvolává ministr školství, mládeže a tělovýchovy do nabytí účinnosti služebního zákona, poté se bude jmenování a odvolání ústředního školního inspektora řídit tímto zákonem.

K § 174

Česká školní inspekce je správním úřadem, který může své kompetence uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ustanovení tedy vymezuje zákonnou působnost České školní inspekce, a to zejména působnosti hodnotící a kontrolní.

Oproti minulému návrhu se hodnotící působnost České školní inspekce rozšiřuje i na vyšší odborné školy, přičemž významným vodítkem pro toto hodnocení budou výsledky vlastního hodnocení zpracované danou vyšší odbornou školou.

Při provádění kontrolní činnosti postupuje Česká školní inspekce podpůrně podle zákona č. 552/1991 Sb. o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví mimo jiné i bližší okolnosti týkající se zpracování protokolu. Rozsah a postup veřejnosprávní kontroly prováděné Českou školní inspekcí je pak upraven především zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů.

Inspekční činnost vykonává Česká školní inspekce jednak na základě plánu hlavních úkolů na příslušný školní rok, jednak na základě podnětů, stížností a petic. V případě šetření na základě stížnosti se Česká školní inspekce musí zabývat jednotlivými tvrzeními, která jsou ve stížnosti uvedena. Poté předává výsledky šetření zřizovateli k přijetí následných opatření v dané věci. Zřizovatel je povinen zpětně vyrozumět Českou školní inspekci, jak byla stížnost vyřízena a jaká opatření v dané věci přijal.Výslovně se definují kritéria, na základě kterých Česká školní inspekce hodnocení vzdělávání provádí.

Rovněž jsou vymezeny osoby, které jsou oprávněny vykonávat inspekční činnost a doklady, kterými se prokazují při jejím výkonu. Pověření k výkonu školní inspekce může být vydáno jak pro konkrétního školního inspektora nebo kontrolního pracovníka, tak pro celý inspekční tým souhrnně. Pověření vymezuje rámec obsahu i věcného rozsahu zahajované inspekce, které se může vztahovat pouze k dílčím hlediskům vzdělávání nebo sledování dodržování právních předpisů apod.

Nově jsou také definovány předpoklady pro výkon povolání školního inspektora a kontrolního pracovníka s tím, že se vychází z toho, že tyto osoby budou státními zaměstnanci ve smyslu zákona č.218/2002 Sb.

Podrobněji a přesněji jsou také uvedeny výstupy z inspekční činnosti, včetně podrobnějšího popisu nezbytných náležitostí uvedených výstupů.

Jedním z významných výstupů České školní inspekce je její výroční zpráva za uplynulý školní rok a celou vzdělávací soustavu, k jejímuž zpracování jsou využity poznatky ze všech inspekčních činností v daném školním roce, což je umožněno systémovým a systematickým sběrem dat z jednotlivých inspekčních zpráv a protokolů a jejich analytickým zpracováním.

K § 175

Při výkonu inspekční činnosti se školní inspektoři a další osoby oprávněné k inspekční činnosti setkávají s některými problémy, které vyplývají z nejasného nebo nedokonalého vymezení jejich pravomocí. Stanoví se proto výslovně, že školní inspektoři jsou oprávněni vstupovat i na pozemky škol a školských zařízení, nejen do samotných budov uvedených školských institucí, že mohou při své inspekční činnosti zjišťovat skutečnosti vyplývající z § 174 odst. 2 , že mohou pořizovat kopie z povinné dokumentace škol a školských zařízení, apod. Dále je výslovně stanoveno, že při výkonu inspekční činnosti se subsidiárně postupuje podle části třetí zákona č.552/1991 Sb.

Významnou novou kompetencí ústředního školního inspektora bude jeho oprávnění podat návrh na výmaz školy nebo školského zařízení (popřípadě konkrétního oboru vzdělání apod.) ze školského rejstříku, přičemž se bude jednat o kvalifikovaný návrh, to znamená, že ministerstvo a krajský úřad budou povinny se jím zabývat v souladu s pravidly správního řízení.

Zároveň se stanoví, že podklady inspekční činnosti, které obsahují osobní údaje podle zákona o ochraně osobních údajů, jsou neveřejné.

K § 176

Zavádí se nová skutková podstata přestupku. Přestupku se dopustí zaměstnanec odpovědný za přijetí nebo splnění opatření k odstranění nedostatků zjištěných inspekční činnosti v tom případě, že ve lhůtě stanovené Českou školní inspekcí tato opatření nepřijme nebo je nesplní.

Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 50000,- Kč. O odvolání proti rozhodnutí o udělení pokuty v prvním stupni bude rozhodovat ústřední školní inspektor (§ 183 odst. 3).

K § 177

Ustanovení vymezuje, že územní samosprávu ve školství vykonávají obce a kraje.

Vzhledem k tomu, že v rámci reformy veřejné správy byly na územní samosprávné celky přeneseny některé úkoly a kompetence v oblasti zajištění vzdělávání a školských služeb, které primárně náleží státu, je nezbytné stanovit alespoň rámcová kritéria, která jsou obce a kraje při zajišťování vzdělávání a školských služeb povinny respektovat. S ohledem na účel a postavení územních samosprávných celků se jedná především o respektování zájmů občanů obce a kraje, zajištění dostupnosti vzdělávání a školských služeb podle místních podmínek a další kritéria.

K § 178

Ustanovení vychází ze současné právní úpravy a upravuje povinnosti obce v samostatné působnosti při zajištění podmínek pro plnění povinné školní docházky.

Ustanovení vymezuje okruh osob, kterých se povinnost obce týká (nově se mezi děti, pro něž je obec povinna zajistit podmínky plnění povinné školní docházky, doplňují děti umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy umístěných na území obce, při nichž nejsou zřizovány školy). Cílem je, aby se tyto děti mohly vzdělávat společně se svými vrstevníky, pokud tomu nebrání vážné důvody, pro něž musí být vzdělávány odděleně.

Výdaje na vzdělávání těchto dětí, které nejsou hrazeny ze státního rozpočtu, by však neměla hradit obec, neboť tyto děti nemají na území obce trvalý pobyt. Z tohoto důvodu odstavec 8 stanoví, že vymezené neinvestiční výdaje za tyto děti hradí obci školské zařízení, v němž jsou děti umístěny.

Výslovně se stanoví, že obec je povinna k zajištění podmínek pro plnění povinné školní docházku buď zřídit základní školy nebo zajistit plnění povinné školní docházky v základní škole zřízené jinou obcí nebo svazkem obcí.

Dále se upřesňují pravidla pro vymezení školských obvodů spádové školy, do nichž mají žáci s trvalým pobytem v tomto školském obvodu právo být přijati k plnění povinné školní docházky. V případě poruch při stanovování školského obvodu spádové školy rozhodne o školském obvodu krajský úřad (jedná se o zásah státu do výkonu samosprávy, který je nezbytný z důvodu ochrany zákona). Spádový obvod se nestanovuje škole uskutečňující vzdělávání výhradně podle upravených vzdělávacích programů pro žáky se zdravotním postižením a dále školám, které zřizuje jiný zřizovatel než obec.

Nově se upřesňuje povinnost kraje zajistit základní dopravní obslužnost ve svém územním obvodu, která je zakotvena zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Stanovení se minimální standard vzdálenosti, který činí 4 km od místa trvalého pobytu žáka. Pokud vzdálenost spádové školy od místa trvalého pobytu žáka přesáhne 4 km, je kraj povinen zajistit žákům dopravu. Tímto se zavádí standard poskytování této zásadní veřejné služby v oblasti vzdělávání.

Výslovně vymezené neinvestiční náklady připadající na jednoho žáka příslušné školy v případě, kdy žák plní povinnou školní docházku ve škole zřízené jinou obcí (nejde-li o školu ve společném školském obvodu), je povinna hradit obec, v níž má žák trvalý pobyt. Tato povinnost však obci nevzniká, pokud zřizuje školu, v níž by měl žák podmínky pro bezplatné plnění povinné školní docházky zajištěny, pokud se příslušné obce nedohodnou jinak. Toto řešení tak respektuje stav dosažený zákonem č.284/2002 Sb., který (jak vyplývá z reakcí jednotlivých měst a obcí) vyvolává v praxi relativně nejmenší problémy. Zároveň toto ustanovení již pamatuje i na možnost zřizovat základní školy svazkem obcí.

Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy se žák vzdělává v základní škole s vyučovacím jazykem národnostní menšiny.

K § 179

V ustanovení se výslovně vymezují další zřizovatelské povinnosti obce. Obec je dále povinna zřizovat mateřské a základní školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, a to při splnění podmínek stanovených v §14 tohoto zákona, v důvodných případech také mateřské školy a zařízení školního stravování sloužící dětem a žákům škol, které zřizuje.

Výslovně se také obci ukládá povinnost zajistit podmínky pro předškolní vzdělávání v posledním roce před zahájením povinné školní docházky, a to za obdobných podmínek, které jsou stanoveny v § 178.

Ustanovení odstavce 4 dále vymezuje další druhy škol a školských zařízení, které obec zřizuje fakultativně s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 177 odst. 2.

K § 180

Ustanovení vymezuje povinnost obce zajišťovat ty výdaje škol a školských zařízení, které zřizuje, které nejsou hrazeny ze státního rozpočtu (např. úplata za vzdělávání a školské služby, dary apod.). Dále výslovně stanoví poměrný podíl obcí na výdajích základní školy (a školských zařízení jí sloužících) nacházející se ve společném školském obvodu.

Dále je vymezen vztah rozpočtu právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, která je zřizována obcí, ke státnímu rozpočtu, pokud jde o dotace stanovené přímo zákonem o státním rozpočtu.

K § 181

Ustanovení respektuje stav dosažený reformou veřejné správy; pouze upřesňuje a jednoznačně vymezuje zřizovatelské povinnosti kraje.

Nadále je kraj povinen zajistit podmínky pro uskutečňování středního a vyššího odborného vzdělávání, vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním, jazykového a základního uměleckého vzdělávání, zájmového vzdělávání a výkon ústavní výchovy. Za tímto účelem je pak kraj povinen zřizovat zákonem stanovené druhy a typy škol a školských zařízení.

Ustanovení odstavce 2 vymezuje kategorie škol a školských zařízení, které kraj může zřizovat fakultativně.

K § 182

Ustanovení vymezuje postavení a kompetence kraje v oblasti financování škol a školských zařízení, které zřizuje.

Závěrem je nutné uvést, že kompetence kraje v přenesené působnosti (krajského úřadu) jsou uvedeny v rámci jednotlivých ustanovení věcně se týkajících daného problému s tím, že rozsah kompetencí krajského úřadu v zásadě odpovídá stávající právní úpravě. Souhrnný výčet všech kompetencí krajského úřadu se jeví jako nadbytečná duplicita.

K § 183

Ustanovení vymezuje vztah rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy podle tohoto zákona k obecným předpisům o správním řízení a vymezuje odvolací orgány ve správním řízení.

Obecné předpisy o správním řízení se nebudou vztahovat na udělování schvalovacích doložek učebnicím a učebním textům a přezkoumání průběhu a výsledků závěrečné a maturitní zkoušky, absolutoria v konzervatoři a absolutoria, neboť toto rozhodování je ryze odborného pedagogického charakteru.

V souladu se zákonem č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, se stanoví povinnost obcím a krajům poskytovat ministerstvu nezbytné statistické údaje v souladu s programem statistického zjišťování na příslušný rok. V praxi bude nezbytné zajistit především sběr dat z oblasti financování z důvodů získání komplexních údajů o situaci v celé České republice i v jednotlivých regionech.

K § 184

Účast členů ve zkušebních komisích, které působí při ukončování vzdělávání ve středních školách, konzervatořích a vyšších odborných školách, se považuje za úkon v obecném zájmu podle § 124 zákoníku práce, prokázané výdaje a stravné budou hrazeny školou, ve které se zkoušky konají, ve výši a za podmínek obdobných, které jsou stanoveny zákonem č. 119/1992 Sb.

Totéž se vztahuje i na členy akreditační komise podle § 107, prokázané výdaje a stravné hradí ministerstvo.

K § 185

Jednotlivá přechodná ustanovení jsou vysvětlena v důvodové zprávě u příslušných ustanovení týkajících se daného problému.

K § 186

Ustanovení vymezuje převod stávající sítě škol, předškolních a školských zařízení na školský rejstřík podle tohoto zákona.

Vychází se z automatického převodu sítě škol na školský rejstřík, to znamená, že všechny školy a školská zařízení, která budou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona zařazená do sítě, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona automaticky stanou školami a školskými zařízeními zapsanými do školského rejstříku. Školy a školská zařízení tedy nebudou muset absolvovat nový proces zápisu do školského rejstříku.

Pouze v případech, kdy se dosavadní zařazení v síti škol dostane po nabytí účinnosti tohoto zákona do rozporu s tímto zákonem, stanoví se přechodné období, ve kterém jsou právnické osoby vykonávající činnost těchto škol a školských zařízení, popřípadě jejich zřizovatelé, povinni uvést zápis ve školském rejstříku do souladu s tímto zákonem a doložit orgánu, který vede školský rejstřík, nezbytné doklady s tím související. Tato povinnost se bude například vztahovat na školy, které v současné době uskutečňují nástavbové studium, přičemž nebudou splňovat podmínku jeho uskutečňování podle § 83 odst. 1 apod.

Dále se upravuje přechodné období, ve kterém bude probíhat zápis do školského rejstříku, pokud jde o školy a školská zařízení zřizovaná Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany a Ministerstvem spravedlnosti. Tento proces je odlišný od výše uvedeného, neboť tyto školy a školská zařízení v dosavadní síti škol vůbec zařazeny nejsou.

Vzhledem k tomu, že navrhovaný zákon by měl nabýt účinnosti dnem 1. září 2004, bude v té době probíhat podávání žádostí o zařazení škol a školských zařízení do sítě škol. Je tedy nezbytné výslovně upravit, v jakém právní režimu budou tyto žádosti vyřízeny.

Konečně jsou popsány organizační a technické aspekty přesunu části kompetencí ve věci vedení školského rejstříku z ministerstva na krajské úřady.

K § 187

Účelem úpravy je umožnit změnu stávající právní formy právnických osob vykonávajících činnost škol a školských zařízení zařazených do sítě předškolních zařízení, škol a školských zařízení na právní formu školské právnické osoby.

Změnou právní formy právnická osoba nezaniká, pouze se mění její vnitřní poměry. Právnická osoba zůstává stejnou účetní jednotkou a daňovým subjektem, který může uplatňovat případnou daňovou ztrátu, která vznikla před změnou právní formy. Myšlenku právní kontinuity pak podtrhuje zachování identifikačního čísla.

Předpokládá se, že změny právní formy na školskou právnickou osobu využijí především školy a školská zařízení, které zřizuje registrovanou církví nebo náboženskou společností s oprávněním k výkonu zvláštních práv, a jejichž právní postavení stále není dostatečně ošetřeno z dlouhodobého hlediska (novela stávajícího školského zákona, která přiznává církevním školám a školským zařízením postavení právnické osoby podle § 18 občanského zákoníku okamžikem zařazení do sítě škol, předškolních a školských zařízení – v době dokončení této důvodové zprávy dosud nebyla publikována ve Sbírce zákonů – řeší právní postavení církevních škol a školských zařízení pouze přechodně).

K § 188

Ustanovení vymezuje nezbytné náležitosti nutné k provedení změny právní formy na školskou právnickou osobu.

Při změně právní formy bude nutné vymazat právnickou osobu z dosavadního rejstříku nebo jiné obdobné evidence, pokud je tam právnická osoba podle zvláštních právních předpisů zapsána (např. z obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností apod.) a zapsat ji do rejstříku školských právnických osob.

K přijetí rozhodnutí o změně právní formy může být oprávněn pouze ten, kdo je oprávněn právnickou osobu zrušit. U obchodních společností a družstev se využívá odkazu na právní úpravu změny právní formy v obchodním zákoníku, neboť tam je tento proces podrobně upraven. Jde jednak o úpravu postupu před přijetím rozhodnutí o změně právní formy z hlediska ochrany zájmů společníků, členů a zakladatelů, povinnost sestavit konečnou účetní závěrku a zahajovací rozvahu, zákaz poskytování výhod, ochranu věřitelů a vyloučení možnosti napadat žalobou na neplatnost rozhodnutí o změně právní formy po provedení zápisu v příslušném rejstříku.

K § 189

Vzhledem k tomu, že právní existence školské právnické osoby je vázána na osobu zřizovatele, musí zřizovací listina podle § 125 obsahovat i identifikaci zřizovatelů. Z tohoto důvodu je stanovena fikce právního postavení zřizovatele, aby zřizovací listina při změně právní formy mohla vůbec tyto údaje obsahovat. Navíc je toto určení nutné i proto, že zřizovatelé rozhodují ve věcech vzniku, změny a zániku školské právnické osoby. Při změně právní formy je však právní postavení zřizovatelů důležité jen pro změnu a zánik školské právnické osoby, neboť při změně právní formy nová právnická osoba nevzniká.

K § 190

Návrh na zápis školské právnické osoby do rejstříku školských právnických osob je povinen podat statutární orgán právnické osoby, jež mění svou právní formu.

Na rozdíl od obecné koncepce zápisu školské právnické osoby do rejstříku školských právnických osob je při změně právní formy nutno sladit výmaz z dosavadního rejstříku či evidence právnických osob se zápisem do rejstříku školských právnických osob. Není možné, aby došlo k zápisu školské právnické osoby do rejstříku školských právnických osob dříve, než bude proveden příslušný výmaz z dosavadního rejstříku či evidence.

Z tohoto důvodu může zápis do rejstříku školských právnických osob nabýt účinnosti až poté, co bude proveden výmaz právnické osoby z dosavadního rejstříku či evidence, a to zpětně k tomuto dni.

K § 191

Zrušovací ustanovení obsahují návrh na zrušení zákonů, které budou nahrazeny tímto zákonem.Vzhledem k tomu, že nový školský zákon zrušuje dosavadní zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol, zákon č. 564/1990 Sb.,o státní správě a samosprávě ve školství a zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, je třeba zrušit i zákony, které citované zákony novelizovaly.

K § 192

Účinnost zákona jako celku je stanovena od 1. září 2004. Navrhuje se, aby ustanovení § 20 odst. 3, 5 až 7 a § 186 odst. 4 nabyly účinnosti již 1. srpna 2004 tak, aby ustanovení promítající právní předpisy ES vstoupily v účinnost co nejdříve a změny ve vedení školského rejstříku byly ke dni účinnosti změny v zákonných kompetencích fyzicky připraveny. Naopak účinnost většiny ustanovení, podle nichž bude prováděna reformovaná maturitní zkouška, se odkládá na 1. září 2007. V průběhu legislativního procesu budou samozřejmě ustanovení o účinnosti a související přechodná období upravena podle potřeby.

V Praze dne 10. března 2004

Předseda vlády:

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy: